Processed with VSCOcam with c1 preset

The hell run #2

 
Ahoj všichni!
Záměrně říkám všichni, protože jsem zjistila, že to tu nečtou jen holky. Takže oslovení „ahoj holky“ asi už není úplně na místě.
Sedím na gauči v dece, piju kakao, v podpaží teploměr, po obou stranách kapesníky a píšu tenhle rychlo-článek, protože ráno jedu
na turnaj a hned potom na dovču, hurá! Předem se omlouvám za poněkud negativní emoce, ale dneska prostě nečekejte
žádné good vibes ani positive mind. Hned pochopíte proč.

Když jsem si minulý víkend plánovala tenhle článek, v hlavě promítala celý závod a jeho průběh, věděla jsem, že to bude hračka.
Loni jsem běžela totiž 10km, takže letos je to přeci jen půlka, 50%, max 30 minut (pro někoho 15, že), no vyložte si to jak chcete, prostě brnkačka.
Tátova teorie byla opět jako na Nike Speed Weeku – běh start > cíl, aneb od startu do cíle sprintuješ. Jasně, tati.
Moje teorie byla poněkud realističtější, avšak stále jsem řadila závod do kategorie easy-peasy, piece-of-cake apod., s nominací na pár osobních rekordů. Chyba.
Takže proč ten název? Nejdřív Vám vysvětlím tu dvojku. Loni jsem běžela již zmiňovaný 10-ti kilometrový závod – ten den jsem ještě dopoledne
hrála turnaj,ale nebylo mi vůbec dobře. Před závodem jsem snědla sáček rýže a doufala, že žaludek vydrží. Nevydržel. To byl Pekelný závod #1. 
Alespoň pro mé svědomí jsem to ale doběhla (ok, jestli se to s tím časem dá vůbec nazývat během) a v cíli byla pyšná, že jsem to nevzdala.
Jenže letos se stalo to samé! Ok, jen s tím rozdílem, že mi zle bylo už od pátku. O čem vypovídá vypovídá i to, že jsem celou noc prosmrkala
a asi v 0:28 snědla hooodně vánočky – vsuvka: existuje cheatnight?! Samozřejmě, kdo mě zná tak ví, že bych běžela snad i se zlomenou nohou.
A tak jsem šla.
Čas Vám snad ani říkat nebudu, ale osobák to rozhodně nebyl.
Děkuji tatínkovi za objetí v cíli, jeho čas na 10 km byl 48:36 – takže jsem pyšná alespoň na něj!
Něco pozitivního nakonec:
Nedoběhla jsem poslední, už je mi o něco lépe než na trati a nakonec ani nepršelo!
Snad se Vám líbily alespoň fotky!

8 thoughts on “The hell run #2

  1. Tak přesně tohle jsem zažila na vlastní kůži! Přestože běhám pravidelně i delší trasy a natrénováno jsem jakž takž měla, při prvním půlmaratonu mi bylo špatně a už po dvou kilometrech jsem myslela, že ten den bude zkrátka zřejmě můj poslední. Stejně jako ty jsem nakonec doběhla se špatným časem, ale byla jsem ráda, že jsem se do toho cíle nějak doplazila a nevzdala to 🙂 Ale to je samo o sobě někdy vítězství sám nad sebou a není vůbec čeho litovat! 🙂 Jinak máš moc hezký blog, přidávám do reading listu 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *