LIGHT UP THE WORLD

Znáte organizaci Světlo pro Svět? Pokud jste někdy běželi nějaký závod série Runczech, pravděpodobně už jste o nich slyšeli. Na těchto (a jiných) závodech si totiž můžete zakoupit startovné prostřednictvím charitativní organizace a svou účastí tak přispět na dobrou věc. A protože jsme s Tomem již takhle párkrát běželi, potěšila nás nabídka setkat se s holkama právě z jedné z těchto organizací a dozvědět se více o tom, co dělají. A aby nezůstalo jen u povídání, rozhodli jsme vyzkoušet si na vlastní kůži jaké to je být nevidomým.

Pravděpodobně bude stačit, když si pustíte video níže.
…a koho zajímají pocity a další informace, čtěte dál 🙂

Když jsme s Tomem vyrazili na smluvené místo, nevěděli jsme co nás tak úplně čeká. Na místě nás čekali holky a postavená „slepodráha“. Během chvilky jsem stála na začátku se zavázanýma očima a slepeckou holí v ruce. Pohltila mě tma a najednou se mě zhostila neuvěřitelná nervozita. Chytila jsem hůl a začala s ní pomalu šmátrat před sebou. Odhodlala jsem se udělat první krok (řekněme spíš krůček) a malými krůčky se posouvala o něco dál. Najednou na mě Míša promluvila a ten hlas se zdál jako dar z nebes. Záchytný bod! Její hlas byl v tu chvíli takřka jediná věc, která rozbíjela to neuvěřitelné ticho, tmu a mou nervozitu. Pravděpodobně jsem totiž nešla tak úplně rovně a tak mě musela navést správným směrem. Pomalu jsem oťukávala (a bourala) překážky, zdolávala je krůček po krůčku. Pod nohama jsem cítila pevnou zem, která se zdála být trochu do kopce. A zase to ticho. Tak už někdo promluvte! Jen přicházející hlas mi pomáhal si uvědomit, kterým směrem mám vlastně jít. A najednou jsem stála u stromu. Záchytný bod č.2. Díky Bohu. Přišel neuvěřitelný pocit úlevy a „něco“ na co si můžete sáhnout a co Vám pomůže se trochu zorientovat. Následovala otočka kolem stromu a opět vykročení do neznáma. Už to nebylo tak těžké, protože jsem trasu jednou šla, ale i tak pořád nevíte, co Vás další krok může potkat. Pomalu jsem se dostala na konec a sundala si pásku… konečně světlo.

Během té chvilky jsem si uvědomila neuvěřitelně moc věcí. Každý krok se soustředíte na spoustu věcí – ujistit se pomocí hole, že můžete jít, případně překážku překročit nebo obejít. Snažit se vnímat terén, zvuky, hlasy. Každý krok byl neuvěřitelná nejistota a mě kromě nervozity svazovala ještě jedna věc – úzkost. Ačkoli to bylo jen na zkoušku, cítila jsem se tak nějak ohroženě, jako bych byla zase malá holčička ztracená ve velkém světě. Nemáte totiž šanci vidět, co se kolem Vás děje. Co Vás čeká, jací lidé jsou v okolí, neuvidíte ani blížící se nebezpečí…

Velký rozdíl, který je zapotřebí si uvědomit je, že my s Tomem měli možnost dráhu vidět již při příchodu. Tak nějak si pak v hlavě vybavíte, že v určité chvíli budete muset jít do kopce a tam někde bude strom. Jenže pokud jste nevidomí, tuhle možnost nemáte… Představila jsem si jen svou cestu do školy: vystoupit z metra na Staroměstské a dojít pěšky k fakultě? Pro mě naprosto banální záležitost, ale představa, že stojím na rohu křižovatky u Rudolfina a jediné co slyším jsou zvuky tramvaje, aut, semaforů a skupin turistů mě doslova a děsí. A co teprve, když se musíte vydat někam, kde jste nikdy nebyli.

Na závěr musím říct, že jsem za tuhle zkušenost neuvěřitelně ráda.
Pravidelně přicházím do kontaktu s nevidomými lidmi u nás na fakultě, ale nikdy jsem si neuměla představit, jak těžké to mají.

Pokud byste si chtěli slepodráhu vyzkoušet, v popisku u videa najdete akce, kde je ta možnost 🙂
Další informace najdete na www.svetloprosvet.cz a nebo na jejich facebooku.

A teď prosím věnujte 5 minut našemu videu 🙂
Mějte se krásně!

 

1 Comment

  1. […] SVĚTLO PRO SVĚT. Takže kdo ještě nemá startovný na půlmaraton, víte přes koho ho koupit! 🙂 […]