NIGHT RUN MOST

Píše se 13. srpna a já sedím v autě cestou na Night Run do Mostu. Od toho posledního v Brně uběhly už skoro 3 měsíce a já zjišťuji, že se neuvěřitelně těším. Nebyl to totiž jen poslední NightRun, ale poslední čistě běžecký závod. Hektické prázdniny plné cestování, kdy se doma zastavíte max na pár desítek hodin, se najednou zastavily… a já stála na startu a mou jedinou starostí bylo, zda mám dobře zavázané boty a jestli mi svítí čelovka.

Na závod jsme tentokrát přijeli s dostatečným předstihem, což znamenalo jediné – jít se někam najíst. Jeden z důvodů, proč mám Night Run sérii ráda je, že na každém závodě potkám díky #BlogRunu nové lidi. Tentokrát to byl Dan a Verča ze zabehnito.cz a Nikča z readeatandlive se kterou jsme byly už dýl v kontaktu a já jsem ráda, že jsme se i díky NightRunu mohly seznámit naživo. A co líp, Niky se stěhuje do Prahy na školu, takže kromě nové kamarádky je to i další jméno na seznam běžeckých parťáků! 🙂

Po společné rozcvičce na podiu s Johnym z Rozběháme Česko (o které jsem se dozvěděla na místě, díky Johny!), se konečně setmělo a blížilo se ke startu. Čekání v koridoru se zdálo být nekonečné do doby, než se na časomíře začalo odpočítávat posledních 60 vteřin. Najednou zazněl výstřel a dav se vyřítil ze startu do tmy. „Hlavně nepřepálit začátek“, vrtalo mi hlavou. Asi hodinu a půl před startem jsem totiž dostala informaci, že první kilometr a půl je do kopce. Myslela jsem, že je to vtip, ale i tak jsem to nechtěla podcenit. První stoupání jsme zvládli v pohodě a s Nikčou jsme běžely bok po boku směrem k hlavní silnici. Jenže pak přišlo to stoupání. Tak on to vtip vážně nebyl. Další nekonečná chvilka, kdy jsem se modlila za kousek rovinky a v hlavě se vracela na vcelku nedávnou černou sjezdovku v Polsku, kde jsme se ve třicetistupňovém vedru „hnali“ kilometr nahoru. „JE TO JEN 5 KM“. Věta, která mě neustále v mysli přesvědčovala, že když poběžím, za chvíli budu v cíli. Na občerstvovačce jsem chňapla po prvním kelímku vody a nalila ho do sebe. Doběhla jsem na třetí kilometr a zkontrolovala čas. Tak Johny už je pravděpodobně v cíli. No, nevadí… A on vážně byl. V druhé půlce přišel pocit úlevy. Všichni totiž víme, že když musíš nahoru, zákonitě přijde moment, kdy musíš zase dolů. A přesně to se stalo. Přišlo prudké klesání a já běžela o 106. Věděla jsem, že čas v cíli pravděpodobně nebude ten, co jsem si představovala, i tak jsem se ale snažila nahnat pár vteřin k dobru. A aby ta radost netrvala dlouho, pár stovek metrů před cílem nás trať hnala ještě kousek do kopce. To už mě ale nerozhodilo… zkrátka, když už vidíš cíl, nic tě nezastaví.

Pár desítek vteřin za tou kopcovitou zatáčkou už mi cinkala medaile na krku. Další do sbírky. Ostravský NightRun se nesl v duchu přeháněk a kamenů na nábřeží, o které jsme zakopávali o 106. Ten brněnský v mých vzpomínkách zanechá pár rojů much a neskutečnou zimu při čekání na výsledky. A Night Run v Mostě? Tak to je jednoznačně nejtěžší trasa celé série.

Kromě medaile si ze závodu odnáším ještě jedno vítězství – vrátila se mi chuť do běhání. Ta chuť, která mě opustila někdy na konci června a každý další běh byl jen jedno velké utrpení, se vrátila během té půl hodiny na trati. A možná i díky ní jsem vyrazila hned druhý den běhat a další den (tentokrát už v Maďarsku) jsem si dala výběh rovnou do kopce (protože přesně tam se nachází moje největší slabina).

My už budem za 14 hodin stát na startovní čáře Spartan Racu v Litovli.
A já doufám, že se s někým potkám 24.září na Night Runu v Praze!

2 thoughts on “NIGHT RUN MOST

  1. Pingback: NIGHT RUN MOST

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *