FIRST TIME SURFING

„Ty jedeš do Austrálie? Ty se máš! To budeš surfovat, co?!“ Jo. Jestli se tomu tak dá říkat. Já bych to popsala asi jako neustálé topení, padání a nalézání zpět, doplňování soli v těle a v neposlední řadě „pádluj dokud Ti neupadnou ruce.“

Surfování je poprvé snad všechno jiného než zábava. V první řadě pěkná dřina, protože mořský proud ani vlny nepočkaj, až si odpočinete a začnete pádlovat dál nebo než nalezete zpátky na prkno (překvapivě). A tak se po 10 minutách vyčerpávajícího pádlování a prorážení vln vynoříte o 200m dál na pláži od místa, kde jste začínali, aniž byste sjeli jedinou vlnu.

Surfers paradise je doslova ráj surfařů. Těžko uvěřit, že se to město přímo takhle jmenuje… tady to musí jít doslova samo! Bohužel podmínky pro surfování jako v ráji tu rozhodně nebyly. A už vůbec ne pro někoho, kdo na tom nikdy nestál. Ale zpátky na začátek.

Teoretická část byla ta snazší. Naučíte se jak si lehnout na board, jak pádlovat a vyzkoušíte si párkrát jak vyskočit do stoje. Hračka. Pak přijde na řadu pádlování proti vlnám – „prostě zvedneš špičku a chytneš se prkna a kdyby byla ta vlna moc velká, musíš ji proplavat“. Tak jo. Můj strach z moře a oceánů není zrovna malej a ty potvory co jsem viděla v aquarku v Sydney mi na klidu taky zrovna nepřidaly. Takže  já žádný vlny prorážet nebudu, jestli se chápem… „a když tě semele vlna, zůstaň pod vodou a nech ji s tebou házet, dokud nepřejde pryč a pak se vynoř. A kdyby tě chytl nějaký proud, nepádluj proti němu, nemá to cenu. Nech se odnést a snaž se nějak dostat na břeh.“ Nějak. Jasně. Tak tohle bude ještě zajímavý.

Všechny pocity štěstí a toho, jak jsem se těšila mě opustily v momentě, kdy jsem na sebe oblékla neopren a boty. Nezlepšilo se to ani když jsem vlezla s boardem do vody. Neopren nebo ne, ten oceán je zkrátka ledovej. A SLANEJ. Ale po horských řekách ze Spartana už mě jen tak něco asi nepřekvapí. A navíc.. nejsem přeci žádná princezna, žejo. Takže zatnout zuby a jít do toho. Koneckonců… čím dřív se to naučím, tím líp pro mě.

Pádlování byla hračka. Sice pěkná makačka na ruce, ale nic, co by se nezvládlo. Protože ten den ale nebyly dobré vlny (rozuměj – nepravidelné, brzo se „lámaly“ a nešly podél celého pobřeží), bylo zapotřebí „vyjet“ trochu dál od břehu. A tak jsem dostala posledních pár rad a vydala se pádlovala na moře. A kdybych věděla, co mě čeká, otočím se, dopluju na břeh a radši si dám kafe u mekáče.

Protože jsem realisticky zhodnotila, že nemám jedinou šanci se postavit, cíl byl o něco optimističtější. Počkat na vlnu, pádlovat a sjet ji jen po břiše, při troše štěstí v kleče. A tak jsem propádlovala jednu vlnu za druhou a snažila se z očí vymrkat slanou vodu, kterou jsem měla už úplně všude. Konečně jsem byla dostatečně daleko a přišel čas otočit se špičkou boardu zpátky ke břehu. A čekat na vlnu. A čekat. A čekat. A čekat…

Jako začátečník totiž nemáte vlastně vůbec ponětí, jak má ta správná vlna vypadat. Nepoznám, která je moc malá, která fajn a která už moc velká, která se zlomí ještě než ke mně přijede a kolik je vlastně těch 20-30 metrů, kdy máte začít pádlovat, než vás dožene. A tak jsem si tak plavala na tom boardu uprostřed vln a čekala na tu správnou, která ale nestihla přijít, protože v jakémsi nečekaném momentě jsem vylítla do vzduchu a přistála ve vodě. Hlavně klid. Vlna se mnou zamlela na všechny strany a já za pár vteřin konečně vyplavala na hladinu. V první moment cítíte jen neuvěřitelný zmatek. Lapete po dechu, kašlete ven napitou vodu, rozhlížíte se kolem sebe a hledáte prkno. Tak nějak instinktivně sahám pod vodu k pravé noze a tahám za šňůru, dokud ke mně board nedopluje. Škrábu se na něj a doplouvám ke břehu, kde konečně zase cítím zem pod nohama. A v tu chvíli si uvědomuju, jak neuvěřitelnou sílu moře má.

Asi se mi nikdo nebude divit, že jsem zpátky do té hloubky ten den už nevlezla. Zůstala jsem na malých vlnkách u břehu a snažila se natrénovat alespoň stoupání, načež se mi po pár (desítkách) neúspěšných pokusech povedlo postavit! Asi tak na 2 vteřiny, ale přece 😀 (To už snad bylo jen z lítosti ke mně).

Poprvé v životě jsem přelstila go pro a byla jsem rychlejší než ona! Proto mám jen fotku jak padám, ALE jsem tam na nohách a to je jasnej důkaz, že jsem si stoupla! 😀 … každopádně, do sjíždění vln mám ještě dost daleko… ale třeba se příště zadaří a až se umoudří i místní wifi, možná to utrpení uvidíte i na videu 😀

Mějte se krásně!

2 thoughts on “FIRST TIME SURFING

  1. Moc pěkný článek i fotky! já jsem začala surfovat s přítelem před třemi lety ve Francii. On surfoval od malička a učil mě. Vše, co popisuješ jsem zažila taky :D, ale nakonec jsem se postavila a pak jsem měla chuť to zkoušet znovu a znovu. Pak jsem se sama vydala na půl roku do Španělska, kde jsem byla bez něj a paradoxně mi to šlo ještě líp a už jsem dokázala odhadnout, které vlny dokážu sjet :). Je to makačka, ale ten pocit, když se vezeš dlouho na vlně je neskutečně super :). BEAUTYPUSINKA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *