NIGHT RUN VOL. 4

Praha. Konečně nastal ten čas v roce, kdy se série Night Run přesunula do Prahy. Žádná cesta do Ostravy, Brna, Mostu… ale na Letnou! A i když jsem se na tenhle závod neuvěřitelně těšila, podmínky zdaleka nebyly ideální. Nejen proto, že byl už 3 dny po příletu z Austrálie, kdy jsem ještě zažívala dost silnej jetlag, ale taky proto, že jsem ten den měla zase squashovej turnaj, stejně jako v Brně… což nakonec znamenalo to, že jsem musela skrečovat poslední kolo a rychle letět na start, kam jsem dorazila půl hodiny před výstřelem.

V tom zmatku jsem rovnou stihla ztratit svoje milovaný sluchátka, prošvihnout všechny dětský závody a nekonala se ani společná rozcvička s Johnym jako v Mostě. Vlastně jsem byla ráda, že jsem stihla vyzvednout startovný a pozdravit se s ostatníma holkama a konečně se seznámit s Aničkou, která kvůli tomu přijela až z Boleslavi. Pak už jsme nestihly nic víc, než vystát frontu na tak oblíbený „toiky“dát věci do úschovny a postavit se do davu na start.

Na startu jsme s Adél a Kytkou stály ne víc než 5 minut, když se zničehonic ozval výstřel a já si najednou uvědomila, že teď už fakt musíme běžet (blik, Deniso). Celý den byl tak hektický a plný přejíždění, že se závod zdál pořád tak nějak v nedohlednu… a my najednou přeběhly přes startovní lištu a vyběhly s davem na start. A po pár stovkách metrů jsem si uvědomila, proč bude tenhle závod úplně jiný, než jakýkoli předtím. Nevyběhla jsem totiž se sluchátkama na uších, nezačala jsem kličkovat mezi lidma a v duchu si nenadávala, že kdybych si stoupla dopředu, nemusela bych je předbíhat. Bylo mi to totiž poprvé v životě úplně jedno. Vždycky jsem se snažila běžet naplno, ať to byl Night Run, Spartan Race nebo půlmaraton. Vždycky jsem se snažila zaběhnout nejlepší čas a nebo alespoň běžet nejlíp „v rámci možností“. Vždycky jsem se porovnávala s ostatními a nemohla dovolit, aby mě zrovna tenhle / tahle předběhla. Jenže tentokrát to bylo jiné. Všechny obavy, které tu byly už od Austrálie, ať už to byl jetlag, zápasy na turnaji, bolavej kotník nebo vracející se anemie se rozplynuly přibližně na prvním kilometru. Vyběhly jsme zvolna a ani jsme nezrychlily. Místo toho jsme si celý závod povídaly a smály se a do cíle doběhly někdy v čase kolem 32 minut. A já si dlouho žádnej závod neužila víc než tenhle. Možná si jen stačilo uvědomit, že není nutný se snažit pokaždý vyhrávat nebo překonávat osobáky. Možná je jednou za čas fajn stoupnout si na start bok po boku kámošek a užít si to trochu jinak.

Ta fotka mluví za vše, ne?

A kdyby se k nám chtěl někdo příště přidat a užít si nějakej ten závod s náma, doražte na říjnovej Zombie Run!
(Protože čím víc nás bude, tím míň se budu bát, hah).
Mějte se fajn!

1 thought on “NIGHT RUN VOL. 4

  1. uplne super že takéto akcie su a ze takýto ludia existuju co sa záčastnia na tom, ja som cez leto bola v blave na colour of run ci ako 5km 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *