THERE ARE UPS AND DOWNS. AND THAT’S OKAY. #1000KM

Píše se neděle 30.října, 10 hodin večer. A já si pročítám rubriku „Running“ a články, které na tomhle blogu za poslední rok a půl přistály. Od těch, kdy jsem s běháním začala a překonala tu středoškolskou nenávist vůči všemu, co čítalo víc než 200m, po všemožné závody, osobáky a konečně i můj první půlmaraton, který byl plný obav a nakonec to byl jeden z nejhezčích zážitků. Od článku „My first 500km“ uběhl přesně rok bez jednoho týdne – tak dlouho mi trvalo uběhnout dalších 500. Vím, že někteří to uběhnou třeba za 3 měsíce (a pokud jste Zuza Durcová, tak třeba i za leden, žejo), ale pořád si držím na paměti, že běh je pro mě především zábava. Jenže všichni určitě ví, že když okusíte tu závodní atmosféru a nebo když padne nový osobák, začnete prahnout po lepších výsledcích. Protože i to je velká motivace, která vás žene kupředu.

Když jsem loni doběhla na svou první pětistovku, v duchu jsem uvažovala „kde asi budu“ až doběhnu na tu pomyslnou tisíckovku. Když jsem s běháním začínala, prvních 100km mi přišlo jako triumf a tisíc se mi zdálo naprosto nedosažitelných. Jenže kilometry se načítaly a já pořád necítila změnu. Až do letošního jara. Padnul první půlmaraton a konečně i nový PR na 5km, který jsem na pražské štafetě stáhla pod 28 minut. Pro někoho tréninkové tempo, pro mě to byl úspěch. Těšila jsem, kam se tempo bude posouvat, o kolik zas nějaký ten osobák zlepším.

JENŽE.

…nic z toho se nestalo.
Na místo toho se stal naprostý opak. Motivace k běhání ubývala s každým kilometrem, stejně tak moje energie a odhodlání. A tak to šlo týden po týdnu, měsíc za měsícem, až jsem se po návratu po australském Spartanracu objednala na hematologii, což jsem odsouvala nějakou dobu už jen z toho důvodu, že jsem přesně věděla, co mě čeká. Ahoj anemie, vítej zpět. Věděla jsem to už po pražském Night Runu, který jsme s holkama běžely úplně „na pohodu“, jenže moje tělo v pohodě nebylo. Byl to jediný způsob, jak si závod užít a neprotrpět ho. A stejně tak dopadl i včerejší Zombie Run, kde jsem do cíle doběhla pro mě v ostudném čase 32:36. Jenže ono to zkrátka nešlo. A nejde to pořád.

Bojovat s tím, že hlava chce a tělo nemůže je asi ta největší zoufalost, kterou jsem v poslední době zažila. Ať už to bylo při závodech, Spartanech na trénincích nebo na kurtě, najednou nejvíc bojujete sami proti sobě. Tak moc chcete a místo zlepšení dostáváte pocit, že čím víc chcete, tím víc to nejde. A možná to není jen pocit, možná je to pravda. A co vám zbývá? Nic. Smířit se s tím, že takhle to teď zkrátka je. Zhluboka se nadechnout, zatlačit slzy, vzít si sluchátka  a vyběhnout. Poprvé, podruhé, potřetí, po padesáté a doufat, že to časem bude lepší. Že se krev srovná, tělo uzdraví a mně se zase vrátí ta radost do běhání.

Tak moc jsem se těšila, jak budu moc napsat, že jsem se za těch 500km proběhala k lepšímu tempu, delším trasám, několika osobákům a více kilometrům každý měsíc. Není to tak. Ale zvládla jsem půlmaraton (a to i ten Spartanskej se 45 překážkama navíc a 210 angličákama), vyběhala si spoustu krásných medailí na skvělých závodech, nasbírala spoustu nových běžeckých zážitků a především, poznala spoustu skvělých lidí, běžců, se kterými můžu sdílet své úspěchy i neúspěchy a o co líp – potkávat se společně na závodech. Uvědomila jsem si, že běhání je mnohem víc než jen počet kilometrů v nohách. Ty medaile, zážitky a kamarády mi už nikdo nevezme a že časy zrovna nejsou růžové? Však ono to zase jednou půjde. Koneckonců, každý kdo sportuje ví, že jednou jsi nahoře a jednou jsi dole.

A abych tu tisícovku alespoň nějak oslavila, koupila jsem si právě startovné na pražskou půlku 2017. A slibuju, že udělám všechno proto, abych ten loňský čas o zlepšila. Tak kdo jde do toho se mnou?

5 Comment

  1. Budu ti držet palce ať to všechno zvládneš. Zdraví je mrcha. Vždycky když se chci zlepšovat, přijdou zdravotní problémy. Vydrž holka, dáš to! 🙂

  2. Nada says: Odpovědět

    Držím palce vo všetkom 🙂
    my blog : THE COLORFUL THOUGHTS

  3. Denčo, opravdu moc ti fandím. Tu anémii porazíš! 🙂 Zrovna Ty a běhání k sobě totiž určitě patří a cestu si k němu za nějaký ten čas zase najdeš. 🙂 A s tím půlmaratonem jsem v tom taky. Jen se ještě rozhoduju, jestli běžet pražský, nebo ústecký. Ale bude to maso, když jsem zatím běžela maximálně jen něco málo přes 10 km. 😀 Uvidíme, uvidíme…

    1. Denisa Linhartová says: Odpovědět

      No, já myslím, že jednoznačně pražský!! Ta atmosféra byla něco <3 ne, že by ten ústeckej krásnej nebyl, to určitě bude, ale takhle bych aspoň měla parťačku na trati 😀

  4. Jeeeej, super, gratulujem!! hlavné je behať s radosťou a užívať si to… 🙂 nabudúce keď budem v prahe dáme aj kávu, aj beh 😉 Budem ti držať palce na polmaratóne, určite to zvládneš skvelo 😉
    a dúfam, že ti moje „bezlepkové“ tipy nejako pomohli, keby čokoľvek, kľudne píš