Zombie Run

Minulý článek jsem slibovala, že příště už nebudu psát o jídle. A i když mě to pokoušelo, protože mám v zásobě jeden naprosto skvělý recept (to je ten prvotní entusiasmus nezkušeného pekaře z každého povedeného dortu), překonala jsem to a jsem tady s běžeckým článkem! Tentokrát to bude takový krátký report z pražského Zombie Runu, kterého jsem se zúčastnila úplně poprvé. A musím říct, že ze všech „tematických“ běhů, které jsem doposud běžela se mi líbil naprosto nejvíc.

Vybíhalo se v sobotu 29.listopadu v 18:15 od památníku na Vítkově. I přes to, jak dlouho v Praze bydlím, nikdy jsem na Vítkově neběžela žádný závod. Vlastně jsem tam neběžela nikdy. Ani tréninkově. Naše parta se tentokrát skládala z Dana ze zabehnito.cz, Lukyho, Emmy a Nikči z Readeatandlive. Jak už to tak bývá, pár blogerek se v den závodu na poslední chvíli odhlásilo, takže se naše parta o něco zúžila, ale možná o to víc jsme si závod užili.

Na startu jsme stáli v prvních řadách. Jako suchaři bez jediného kostýmu ani make-upu (a tak jsem se zastyděla při pohledu na ostatní běžce). Zazněl startovní výstřel a vyběhli jsme. Přiznám se, že jsem před závodem trasu nijak nezkoumala a tak jsem běžela, jak se říká, za nosem. A za ostatními běžci! Přibližně po kilometru se trasa pomalu začala ubírat z kopce, seběhli jsme schody, ostře zatočili doleva a užívali si výhled na večerní Prahu, který se táhnul po naší pravé ruce. Za pár stovek metrů přišel na řadu tunel hrůzy. 300 metrů dlouhý tunel, naprosto zahalený do tmy a v něm jen pár mihotajících se světel od čelovek běžců. A zombíků. Klobouk dolů všem, kteří tam stáli v té tmě a zimě v kostýmech a maskách a dost věrohodně nás strašili. Tuhle pasáž bych přidala na každý závod do té části trasy, když už skoro nemůžete – zaručeně si tu naženete tempo, protože kdo by na sebe nechal sahat od člověka se zkrvavenou hlavou a zapíchnutým hřebíkem v hlavě, žejo. Po vyběhnutí z tunelu přišla na řadu poklidná pasáž. Až tak podivně poklidná, že muselo zásadně přijít něco neklidného. Krvavé schodiště. To tempo, které jste si naběhli v tunelu se okamžitě srazilo na polovinu, protože jste se vrhli (spíš plazili) do prudkého schodiště a proplétali kolem zohavených děsivých zombie. A co přišlo po schodech? Pár metrů rovinky a kopec. Protože kdo si pamatuje článek z Night Runu z Mostu možná si pamatuje tu pasáž, že když běžíš z kopce, přijde moment, kdy budeš muset zpátky do kopce. A naopak. Kdo to kousnul a vyběhnul schody, toho jednoznačně dorazil kopec. A jako odměnu stál na vrchu kopce fotograf, takže kdo chce mít pěknou fotku, na které vypadá nepěkně, tohle byla ta pravá pasáž. Jednu pozitivní věc to ale mělo – žádný kopec už nás nečekal. Jen na té cestě do cíle jste se ještě v půlce otočili a oběhli si celý památník (aby toho nebylo málo) a až teprve pak se vrhli do cíle. A co bylo tam?

Naprosto skvělá medaile, rozhodně jedna z nejoriginálnějších, které mi doma na zdi visí.

Možná jste už z článku pochopili, že tenhle závod nebyl o žádném velkém závodění. To tematické běhy asi ani nejsou. Minimálně v mých očích ne. Byla to ale obrovská zábava a pro mě překvapivě i jedna z nejhezčích závodních tras, kterou jsem běžela, minimálně co se do rozmanitosti terénu počítá. A zombíci? Naprosto skvělí! Opravdu velký dík těm, kteří si udělali čas, obzvlášť těm, kteří ani neběželi a jen se přišli podílet na skvělé atmosféře.

Příští rok určitě poběžíme zas – a tentokrát v kostýmech!
A pro představu pár oficiálních fotek z akce.

Koho Zombie Run zaujal, určitě se koukněte na stránky Christmas Runu, poslední závod z naší běžecké sezony, který nás čeká. A pokud se Vám zachce se zúčastnit, můžete sledovat facebookové stránky blogu, kde se brzo objeví soutěž o dvě startovné 🙂

Běhu zdar!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *