A co ty a crossfit?

Oblečení najdete na reebok.cz

Crossfit. Kdykoli tohle slovo zaslechnu nebo vidím, okamžitě se stane centrem mojí pozornosti. Ne snad proto, že bych byla crossfiťák (což mě pokouší čím dál víc), ale můžu se asi považovat za dost velkýho fanouška (a asi i trochu stalkera), protože přesně patřím mezi ty, co se do noci koukaj na #RoadToGames a všemožný závody a sestřihy, aby pak potají do polštáře brečeli, že si ani nezasloužej nazývat se sportovcema, protože za a) takhle rychle neuběhnou ani půl kilometru, za b) timhle tempem bych se dřív utopila než přeplavala aspoň jednou bazén, a za c) o těhlech vahách si můžu nechat jenom zdát, stejně asi jako o těch šílenejch kombinacích cviků ve stovkách opakování, který bolí už když uděláte tři sérky po deseti. A i když mě po těch všech příspěvcích zavalí vždycky malá vlna zoufalství, je to zároveň i dost silná motivace, abych někdy zvedala aspoň stejný bomby pecky jako Bláňa a nebo všechny ty naše český nabombený holky, co nemaj strach ani z činky, která váží dvakrát víc co jejich přítel.

Jeden z hlavních důvodů, proč je mi crossfit tak sympatickej bude především ten, že má hrozně blízko ke Spartanovi. Není to jen o cvičení, ale prostě se občas proběhnete (a na SR třeba i přes 20 km, že jo) a zaplavete si (s všelijakou havětí, co v tom plave s Váma) a občas se pronesete s fakt ku*** těžkym pytlem nebo balonem, kdy máte pocit, že jste si zlomili záda, možná rovnou dvakrát. A to pak třeba Go Pro zachytí i něco jako takovejhle výraz…

… protože to prostě fakt bolelo!

Nicméně jsem dost silně přesvědčená o tom, že kterejkoli crossfiťák by dokázal s prstem v nose odběhnout Spartana, zatímco si ale nejsem tak jistá, že každej Spartan by obstál v crossfitu. Takže jsem tady vlastně věřejně přiznala, že crossfit je těžší, pod co se klidně podepíšu, protože když něco nedáte na Spartanovi, pošlete tam prostě 30 angličáků a běžíte dál, což v crossfitu takhle nefunguje, nicméně angličáky maj crossfiťáci taky moc rádi, že jo? #burpeeshateyoutoo

Kdo sleduje můj insta, možná zaregistroval, že jsem byla na víkend v Ostravě, kde jsem kromě turnaje zvládla zajít s Mikim i do Performance Power Centra, což je asi ten nejhezčí gym, ve kterym jsem kdy zatím byla (takže naše věčně přecpaný růžový fitko na Budějovický může jen tiše závidět). Máme tam sice něco jako „workoutový hřiště“, ale kruhy, pneumatiky nebo saně tam najdete jen těžko, takže ve výsledku se tam dá vlastně tak akorát ručkovat a dělat shyby, který mimochodem pořád neumim (a už asi 3 roky z toho mám trauma, #taktrebaletos).

Nicméně i když jsem crossfitem v podstatě nepolíbená, spoustu cviků, který mám zařazený do tréninku cvičej i crossfiťáci, protože některý cviky zkrátka nejsou univerzální jen k některejm sportům (což je asi jeden z důvodů, proč je uplně jedno, na co trénujete, ale ve fitku jede mrtvej tah skoro každej). Jen s tim rozdílem, že zatímco Denča zvedá dětský váhy, ostatní crossfitový princezny si tam hážou levou zadní přes sto kilo ve stylovej balerínkách a ještě stylovějších ponožkách.

A kdyby někdo neviděl rozdíl, tak na týhle fotce je ta činka už asi 10 cm ve vzduchu!
(Jen ten výraz se nezmění, no).

Kettlebelly jsou podle mě naprosto skvělym doplňkem pro trénink (takže proč je u nás ve fitku nemáme?!), což se mi potvrdilo i v Austrálii, kde jsme se s každym v jedný ruce prošli pěknejch pár stovek metrů z kopce a do kopce a o pár kilometrů dál jsme tahali železnou „vězeňskou“ kouli, což je akorát takovej kettlebell bez ucha. Snatche s kettlebellem považuju za největší peklo na zemi, což dokazujou i 2013 Regionals, kde si jich dali rovnou stovku!!! (s váhou, kterou bych nezvedla asi ani jednou) a pár crossfiťáků vypadalo, že kromě krve vyplivne i duši. Mnohem oblíbenějším cvikem jsou tyhle swings nebo různý dřepy a výpady, kdy je asi vlastně jedno, jestli si do ruky vezmete kotouč, činku nebo kettlebell, hlavně, že v těch rukách něco držíte, ne?

A těch cviků s kettlebellem je mnohem víc, nicméně jestli mám v něčem nedostatky, tak je to v tom, jak se kterej cvik nazývá.
Takže až se to někdy jednou dozvim, ráda se o to podělim.

Tahle stokilová kámoška byla asi jediná, se kterou jsem si v PPC mohla zatrénovat, protože zbytek jsem tak nějak neunesla 😀 Už jsem si vyslechla pár připomínek, že nemám úplně rovný bedra, což je pravda, nicméně asi teď je ten moment, kdy můžu být vděčná, že na Spartanovi ji prostě „stačí zvednout a převrátit“, protože tady na krásu a techniku tak nějak nikdo nedbá (ono taky po 18 kilometrech v nohách a 180 angličáčích v nohách to prostě asi hezky vypadat nebude, #sorryjako)

…a má sice sto kilo, ale víš co? Když si to opřeš o stehna a nadhodíš, tak už to jde samo (takže ona tam ta technika přeci jen nějaká je, ne že ne!)

Se saněma jsem měla poprvé čest ve SpartanGymu. Vlastně nevim, kolik kilo na nich bylo, ale byla jsem z nich dost překvapená, protože do tý doby jsem je viděla tahat tak akorát hokejisty a teď jsem je měla tahat někam já? Heh. No, jenže když se chce, tak to jde a tak šlo nakonec i těhlech 80 kg, který jsem se rozhodla odtáhnout, abych v tom nenechala Mikiho samotnýho (až na to, že Miki má asi tak trojnásobnou sílu) a těch 2×30 metrů vydalo tak za tři překážky Spartana, přičemž se do teď divim, že jsem nevydřela botama díru do toho koberce, protože ke konci už jsem lezla pomalu po čtyřech a místo chůze se spíš plazila vodorovně se zemí, jen abych ty saně dotáhla na konec toho koberce. Takže kdo chce poznat, jak dokážou pálet ramena a stehna, tenhle cvik je na to dost horkej adept. (A když už se radujete, že jste na konci, musíte z toho ty kotouče ještě sundat a tam se každá dvacítka taky slušně pronese, takže za tu chvilku odtaháte asi tak půl tuny).

Posledním ze cviků jsou wallballs, což je podle mě jeden z nejhlehčích a zvládne ho každej. Náš pětikilovej medicine ball od Reeboku je mi věrnym parťákem (protože těžší bohužel nemáme) a jestli chcete někdo cvik za odměnu na konci leg day, tak doporučuju, protože po pár sériích se i těch 5 kilo házení nahoru z dřepu docela pronese. A když si to konečně tak nějak natrénujete a přijedete na Spartana plní sebedůvěry, dostanete tam do ruky dvanáctikilovej balon, kterej přes tu stěnu máte přehodit. Jakože na druhou stranu. Na jeden pokus! #30BurpeesToJistiVzdycky

Ještě jeden cvik tu chybí a to je šplhání. Tomu jsem přišla na chuť až letos v červenci, asi týden před Spartanem v Polsku, kdy jsem se sice konečně naučila šplhat, nicméně jsem si při tom dost slušně spálila nohu o lano a víte co? V tom Polsku jsem pak vyšplhala skoro do 3/4 a pak spadla jak hruška do toho vodního příkopu. Ono totiž v tělocvičně jde možná všechno levou zadní, ale po těch 15 kilometrech a 120 angličácích trochu chyběly síly, lano bylo neuvěřitelně mokrý a nasáklý vodou a tak nějak se to prostě všechno sešlo (nebo spíš nesešlo), že to zkrátka nešlo. Což je naprosto přesnej důkaz toho, že i když něco zvládnete v gymu jak nic, když se to při závodě všechno sečte, může se to dost výrazně zkomplikovat. Nebo klidně i v tom gymu, protože šplhat v Boostech od Adidasu vážně není dobrej nápad (a tak třeba už v půlce lana přijdete o obě boty).

A co se týče mě, já se budu v dalších měsících snažit, abych k těm dětským vahám zas přidala o pár kilo víc.
Mějte se krásně!