Co se ti tak honí hlavou 10 hodin před startem? #HalfMarathon

Rok se s rokem sešel a první víkend v dubnu od loňského roku znamená jediné – Pražská půlka. Pro někoho vrchol sezony (rovnou na jejím začátku), pro někoho trénink na květnový maraton. Já se řadím k těm prvním, protože maraton je pro mě pořád ještě ve hvězdách, možná ještě dál. Minulý rok se mi ale povedlo prvně pokořit alespoň ten půlmaraton, kde jsem odstartovala po boku táty a Majdy. A zatímco táta mi v cíli nadělil něco přes 18 minut, Majda doběhla kousek za mnou (a tohle si pamatujte, protože to ještě bude důležitý).

Cítila jsem obrovskou euforii a byla jsem na sebe svým způsobem pyšná. Už stokrát tady na blogu zaznělo, že jsem se s běháním nikdy zrovna nekamarádila a patřila jsem k těm, kteří měli z veškerýho běhu na gymplu omluvenku (srdečně zdravím našeho tělocvikáře, kterýmu jsem každoročně nosila papír na koleno, který mě sice bolelo, ale přiznejme si, těch 1500 m bych zvládla, ne že ne). A já se od svýho prvního závodu, tehdy posledního ročníku We Run Prague, postupně dopracovala až k přihlášce na půlmaraton.

Jenže přihlásit se je jedna věc.

A trénovat druhá.

Vždycky je trošku nepřijemný přiznat si takovou tu pravdu, kterou nikdo nechce slyšet. Ta pozlátková zpráva, kterou s úsměvem předáváte kamarádům, že poběžíte půlmaraton, za sebou nese mnohem víc než tu medaili, kterou si na konci pověsíte na krk. Netrénovala jsem. Ne dost. Něco málo jsem si odběhala, ale na start jsem nastupovala s tím, že prozatím jsem nejvíc běžela asi 13 km. A to je o 7 (!!!) míň než celková délka závodu. Už tady si každej rozumnej člověk spočítá, že Vám zkrátka kdesi po třináctym kilometru dojde.

Dřív nebo později.

Za to zaručeně.

V den závodu bylo ráno kolem nuly, teploměr na okně dokonce ukazoval -1. Narychlo jsem se rozhodla pro jiný oblečení než jsem plánovala, přes bundu přehodila stejný batoh jako dalších 11 tisíc běžců a vydala se na start, kde jsme dost vymrzli. Někteří v kraťasech, někteří v legínách, tak či tak, zima nám byla všem. Prvních pár kilometrů uteklo jako voda. Jestli totiž má Pražská půlka něco do sebe (a maraton rozhodně ještě o něco víc), je to skvělá atmosféra. Vybíháte za zvuku Vltavy a dav Vás táhne kupředu a zatímco vy teprve probíháte startovací čarou, Keňani už jsou pravděpodobně někde na třetím kilometru.

S Majdou jsme běžely až překvapivě (na nás) dobrým tempem. Ta masa běžců je prostě neskutečně silná vlna, která vás pohltí a plynule táhne s sebou, že ani nemáte důvod zpomalovat. Takhle to šlo až do cca 10.km, kde jsem v protisměru viděla k Rudolfinu přibíhat Evu Vrabcovou Nývltovou do cíle. Všichni fanoušci (a dokonce i běžci) ji povzbuzovali a tleskali za běhu. Co se Vám v tu chvíli honí hlavou? „Tak ona to má za sebou a já jsem teprve v půlce.“ Hm. Nevím, jestli mě to mělo nakopnout nebo spíš deprimovat, ale tuhle větu jsem si při přebíhání Čechova mostu zopakovala asi třikrát. A přesně za Čechovým mostem jsem na občerstvovačce ztratila Majdu. Což je další věc – neumím pít za běhu. Riziko, že mi voda zaskočí do nesprávné trubice je u mě tak vysoce pravděpodobná, že to radši neriskuju a piju za chůze. A až se tohle třeba někdy naučím, setřesu z toho času zase o něco málo vteřin (minut) – protože z tohohle času by snad šla setřást i hodina.

Jestli čekáte na ten moment, kdy že mi to teda „došlo“, tak to byl cca 15. km. Do té doby jsem běžela až překvapivě „v pohodě“, jenže když jsem přebíhala Libeňský most na druhý břeh Vltavy, začaly mi tuhnout nohy. Nikdy ale nezapomenu na tu paní na mostě, která si se mnou plácla a zavolala na mě „Vydrž to, jsi SKVĚLÁ!“. COŽE?! Byla jsem tak neuvěřitelně mile překvapená, že mi to opravdu dodalo trochu energie. V dnešním světe, kde je šance, že Vás pochválí člověk, který Vás v životě neviděl a nemá k tomu jediný důvod téměř nulová, je tohle obrovskej nakopávač. Takže jestli tohle čte někdo, kdo loni fandil nebo bude stát podél trati zítra, říkám jedno velké DĚKUJEME za nás všechny. Jste neuvěřitelná morální podpora a každé slovo, zatleskání a povzbuzení slyšíme.

Slyšíme, vnímáme a neuvěřitelně nás to hřeje u srdce.

Ta paní nebyla jediná, kdo fandil. Bylo jich tam stovky. A přesně tihle lidi jsou ti, na který začnete upírat zrak na osmnáctym kilometru, když už prostě nemůžete, ale na myšlenku „Už jenom 3 kilometry“ vám okamžitě naskočí odpověď „Ale to je furt ještě 18 minut“. Moc si to už nepamatuju, ale kdesi v těch místech mě doběhl vodič na 2:10. Myslela jsem, že se ho chytnu a poběžím až do cíle, ale nestačila jsem. Od patnáctého kilometru jsem byla jak králíček Duracell, kterej se vybil, ale ze všech sil se snaží najít v sobě alespoň trošku zbytku energie. A našel jí až posledních 800 metrů před cílem.

Doběhla jsem do cíle v čase 2:16:54. Pro někoho by to byla asi ostuda, já byla šťastná. V tý době to byl můj nejdelší běh v životě. První půlmaraton. A ještě jsem ho doběhla v „plánovaném čase“. Protože i když si říkáte, že Vám stačí doběhnout, tvoříte si v hlavě jakýsi řetězec „co kdyby“. U mě to vypadalo asi takhle „Hlavně ať to doběhnu… a jestli, tak ideálně do 2:30 hod .. a nebo úplně nejlíp do 2:20 hod.“ Dál už jsem nešla. V tomhle ideálním plánováním nesmíte být moc troufalí. Nebo alespoň já si nastavuju cíle vždycky trošku poskromnu.

Je totiž lepší být mile překvapenej, než zbytečně zklamanej. 

Kdo si pamatuje článek z onoho půlmaratonu, popsala jsem tam přesně téměř každý kilometr. Věřte mi, že po závodě si pamatujete skoro každou tvář, která na vás po trati promluvila, každou občerstvovačku, dům nebo kde zrovna zafoukal vítr.

Ale co jsou věci, které si pamatujete po roce?

Kromě těch vět, které tu už padly (a spoustu dalších, které mám na mysli neboť za ty dvě a čtvrt hodiny Vám toho proběhne hlavou dost), to byly tři momenty. Prvním z nich je jednoznačně to, že jsem celou dobu věděla, že to nezvdám. I kdybych to měla dojít, dolézt po čtyřech i po tom, co zavřou trať.. celou dobu jsem věřila tomu, že do toho cíle prostě nějak doběhnu. A doběhla. Druhý moment byl ten, když jsem doběhla do cíle, pověsili mi na krk medaili a já si konečně mohla nahlas říct, že jsem to zvládla. Protože nic nikdy není jistý, dokud nejsi v cíli. A ten třetí moment byl, když jsem došla na konec cílovýho koridoru a tam na lavičce seděl táta zabalenej v termoregulační fólii, na krku medaili.. a když mě uviděl, rozzářil se s úsměvem na tváři, vykřikl „Yes!! Seš tady! Doběhlas!“ a objal mě. Byl to jeden z těch momentů, kdy vidíte, že jsou na Vás rodiče pyšní, a co líp, že jste to všechno ještě k tomu prožili společně.

Jestli se ale něco od loňska nezměnilo, je to nervozita. Za 11 hodin budu pravděpodobně kdesi na prvním kilometru. Možná si říkáte, že nemůžu být nervózní. První půlmaraton mám za sebou, vím, že tuhle vzdálenost dokážu uběhnout. Tak kde je problém?

Ta nepříjemná pravda.

Vždycky, když pokoříte nějakou vzdálenost, uběhnete nějaký závod, stanovíte si tím limit. Limit, který můžete příště pokořit. Každej běžec miluje ten pocit, když si zaběhne osobák. A já si po půlmaratonu slíbila, že začnu „pořádně trénovat“ a příště poběžím o hodně líp. Jenže veškeré tréninky skončili Spartan Racem v září, kdy jsem si tak zničila nohy a nárty, že jsem pár dní nemohla pořádně došlápnout, natož běhat. Spartan Beast v Liberci jsem musela zrušit, v říjnu začala škola, současně s tím squashová sezona a chuť k běhání se rozplynula kdesi ve vzduchu.

A proč jste si teda měli pamatovat Majdu?

Protože i když jsem jí dala na loňským půlmaratonu cca 5 minut, jsem naprosto přesvědčená, že kdyby běžela letos, dostala bych já těch minut minimálně deset. Protože trénink je základ úspěchu a Majda poctivě trénovala, odrazilo se to i na výsledcích. A zatímco si teď běhá krásný časy, já pořád stagnuju na tom svym (pod)průměru. Takže i když bych si neskutečně přála zítra zaběhnout nějakej dobrej čas, dost pravděpdobně se to nestane. Už od mala je každýmu sportovci vštěpováno, že trénink je základ úspěchu. A čím víc toho odtrénujete, tím lepší budete. A bez toho zkrátka výsledky nepřijdou. Takže nezbývá než říct: Máš cos chtěla, Deniso.

Hm. Asi jo.

Když jsme se vydali před 2 týdny na společný výběh Prahou, uvědomila jsem si, jak mi běhání chybělo. Když zkrátka běžíte s partou, je to o něco větší zábava a motivace, než když běžíte sami proti sobě. Ještě k tomu centrem naší krásné Prahy za ranního klidu, kdy ještě není plné lidí.

Jenže tohle jsem si asi měla uvědomit o hodně dřív, když ještě byl čas na to začít trénovat.

A tak je tady zase ta nepříjemná pravda.

Ale to je v pořádku.

Někdy se zkrátka nemusíme honit za nejlepšíma výsledkama a osobákem.

Někdy je zkrátka lepší se smířit s realitou.

A tak zítra zkrátka poběžím podle pocitu.

Po boku mé milované Adélky,která si odbyde svou půlmaratonskou premiéru.

A ptáte se na ten ideální scénář?

„Nezranit se… Doběhnout… Ideálně v lepším čase než loni…“

Protože to bych nebyla já, abych nějakej ten plán neměla.

Tak nám držte palce!

 

3 thoughts on “Co se ti tak honí hlavou 10 hodin před startem? #HalfMarathon

  1. Skvěle popsaný a krásně jsem se pobavila, když mi tvoje řádky připomněly moji první (a doposud jedinou) zkušenost s půlmaratonem právě tím známým v Praze. Já si taky běžela až překvapivě v pohodě, na mě to ale přišlo až na 17km, za to dost těžce 😀 Ani už něvím, jak se mi tu těžkou krizi podařilo překonat (hlavně psychicky), ale nakonec jsem se do cíle zdárně dokopala. Je to vážně nezapomenutelný zážitek, kdy si člověk vyzkouší pořádně vlastní tělo i mysl zároveň, protože mně to s trochou nadsázky v tu chvíli vážně přišlo jako těžká životní zkouška 😀 Ale vzpomínky si uchovávám samozřejmě ty nejlepší, přece jen hrdost za doběhnutí se dostavila, zejméne po nepříliš úspešném trénování (naplánováno bylo dobře, ale realizace trochu vázla). No každopádně ti přeji na zítřek co nejvíce sil a také silnou mysl a hlavně ať si to užiješ, protože o tom to samořejmě je! 🙂

  2. Musím prostě obdivovat všechny, kdo se do tohoto pustí 🙂
    Taky už od základky jsem nosila papíry na tělák, že nesmím běhat – no a zůstalo mi to do teď. Takže běh pro mě asi nikdy nebude (dokud se moje hlava neumoudří a po 10 metrech mě nezačne bolet :/ )
    Držím palce, protože ty to ZVLÁDNEŠ! 🙂

  3. Obdivuju každýho, kdo se postaví na start, natož když doběhne a ještě v tak skvělym čase, jako ty 🙂 Těším se na report ze včerejška, protože věřím, žes v průběhu závodu zas něco zažila, co tu pak takhle hezky sepíšeš :))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *