„Pome děcka!“ aka Olomoucká půlka

Olomoucká půlka.

Když jsem se na ní přihlašovala, krátce po zvorané a více než vytrpěné půlce v Praze, měla jsem jediný cíl – napravit si reputaci. Letošní Praha byla moje druhá půlka a dopadla naprosto otřesně… a já nějak nedokázala žít s tím pocitem, že na to budu myslet do konce sezony a další příležitost trhnout si PR bude až za rok.

A tak jsem se přihlásila.
A přítel se mnou.

Na začátku toho všeho byly velké tréninkové plány. Počty kilometrů, počet výběhů, zlepšení fyzičky, zvykání na vedro. Měla jsem 2 měsíce a chtěla je využít naplno. Jenže hned po tom přišel Spartanský víkend, zkouškové, squashové turnaje.. a toho času bylo míň a míň. A já si klasicky týden před půlkou uvědomila, že ten trénink zas tak slavný nebyl.

A začala být pěkně nervózní.

Nepomohl tomu ani fakt, že jsem dva dny před závodem hrála Akademické mistrovství ČR ve squashi. Těch 7 zápasů za dva dny se projevilo až v sobotu ráno. V DEN ZÁVODU. Ráno jsme se ještě zastavili v Momoichi na zmrzlině od Roll’s Bros, já popadla klasicky kelímek skvělýho cappuccina a soukala se do auta (co na tom, že kafe dehydratuje – což přesnej opak toho, co jsme ten den chtěli. Kafe je prostě kafe. Kafe je láska!). A tak jsme vyjeli a celou cestu (a že jsme jeli fakt dlouho) do sebe nalévali co nejvíc vody a zastavovali na každé benzince. Upřímně, sotva jsem z toho auta vylezla. Jestli jste někdo strávil víc než hodinu v jeden den na squashi, umíte si představit, co to udělá s hýžďákama. Nemohla jsem si ani v klidu sednout, abych necítila každej sval na svym zadku. Ideální rozpoložení pro závod na 21 kilometrů, fakt.

Hned po příjezdu jsme se vydali do Expa. Pěšky. Fakt, že nám zavřeli hotelový garáže kvůli tomu, že nám vede trať přímo pod okny by byl fajn za předpokladu, kdy z toho okna můžete fandit běžcům pod Váma, zatímco držíte v ruce skleničku vína a za zádama Vám fouká klimatizace. Ani jedno z toho se ale nestalo. Čtyřkilometrová procházka k Expu mým nohám dvakrát nepomohla a už po chvíli jsem byla zpocená jak po hodině hotyogy. Na „oběd“ jsem tam poslala sushi a zmrzlinu (ideální kombinace) a pomalu se smiřovala s tou představou, že dneska prostě nějak budu muset těch 21 km uběhnout.

Neměli jsme zrovna dvakrát času do startu. Stihli jsme předposlední tramvaj, hodili si batohy do úschovny a ponořili hlavy do koryta se studenou vodou. A pak přišel první přešlap pořadatelů – frontu do toiky jsme čekali skoro 25 minut. Nevím, jestli to bylo kapacitou, ale snad se dá předpokládat, že půl hodiny před závodem si značná část ze 6 tisíc závodníků radši ještě odskočí. Z dostatečného náskoku jsme tak do koridoru dobíhali v 18:58 a přelézali zábradlí, zatímco jsem si ještě narychlo cpala magnesium do podprsenky.

Jednu výhodu to mělo – neměla jsem zrovna dvakrát času přemýšlet. Po chvíli se ozval výstřel a my za zvuku Vltavy proběhli 3 minuty po startu přes lištu s časomírou. Jenže dav byl tak hustý a ulice ne zrovna široké, že jsme akorát poslušně klusali v davu s ostatními běžci. Dokud se Kuba nerozhodl, že už to prostě nemůže vydržet, mávnul mi a začal se svým tempem prodírat davem běžců.

A pak mi to došlo.
Teď už jsem na to úplně sama.
A to to mám za sebou teprve 400 metrů.

Snažila jsem se nevnímat vzdálenost. Klusala jsem dál v davu, užívala si fanoušky podél trati. A pak se přede mnou najednou, uprostřed silnice, jedna běžkyně zastavila. Koukám na garminy – 1.18 km – to jako vážně? Měla sice na zádech papír s tím, že běží štafetu… ale holka, když neuběhneš 5 km v kuse (a vlastně ani 1,5) tak se na ten závod prostě nehlaš… co pak máme dělat my, co těch 21 km oddřem sami a ne ve čtyřech?

To proplétání davem bylo dost vysilující. První občerstvovačka přišla překvapivě už na třetím kilometru. Ačkoli jsem vlastně ani pít nepotřebovala, rozhodla jsem se to nepodcenit, vzpomněla si na radu táty ať běhám na občerstvovačky k zadním stolům, a rychle si vzala kelímek s vodou – prázdnej. Jestli Vás v průběhu závodu něco dokáže naštvat, pak je to tohle. Občerstvovačka evidentně nestíhala, ale z prázdnýho kelímku se moc nenapiješ, což? To naštvání trochu zlepšila hadice hasičů v dálce a já se rozhodla ji běžet vstříc. Zavřela jsem oči, proběhla.. a ok, vypadala jsem jako miss mokrý tričko. Ten proud byl větší než jsem čekala a já pokračovala promočená na kost. Což je pořád lepší než se koupat ve vlastním potu. Nebo?

Čtvrtej kilometr vedl kolem našeho hotelu. Hlavou mi proběhla krátká touha uhnout těch pár metrů na recepci a vyjet výtahem do čtvrtýho patra, otevřít ten klimatizovanej pokoj a dát si něco dobrýho z minibaru.

Hm. Tak třeba večer.

Někde na šestým kilometru jsem začala vnímat fanoušky o něco víc. Odbíhali jsme z centra města kamsi víc do přírody, lidi seděli před zahradama svých domů a fandili. Kromě hadic od hasičů občas nějaký zahrádkář přispěl svojí hadicí k osvěžení, dokonce u trati stála paní s rozprašovačema a oddaně stříkala po každým, kdo proběhl kolem ní. A pak ten pán stál nadšeně u silnice a z plných plic zakřičel:

„POME DĚCKA!“
Ach ta Morava ♥
…tohle Vám prostě v Praze nikdo neřekne.

Přišel osmej kilometr a my běželi mezi polema. Tohle se Vám v Praze taky nestane. Na druhou stranu, funguje to jako dobrej distrackter a fakt, že absolutně netušíte kudy běžíte ani co Vás ještě čeká je možná lepší, než když si v hlavě odpočítáváte každej kilometr z Florence k Rudolfinu. A pak najednou začal houkat klakson a troubit skůtr. Otočila jsem se. Že by Keňani?

Haha, okej Denčo, ten byl dobrej. Ti už budou touhle dobou pomalu v cíli. Předjel nás skútr s kameramanem, který zajel přímo přede mě ve chvíli, když kameraman zapínal kameru. Snažila jsem se běžet nějak obstojně a vypadat, že neumírám. Babička totiž určitě sleduje ČT sport! A kdyby to utrpení náhodou někdo viděl v televizi, bude lepší se usmívat než vypadat, že za pár vteřin umřete. Ten kameraman si toho „přirozenýho“ úsměvu evidentně všimnul a tak na mě s úsměvem křičel:

„Já bych Vás rád natočil, ale já nemůžu. Vždyť jste celá od Nike!“
Haha, okej, děcka. Kdo nemáte Adidas, nebudete v televizi.
#ShameOnYou

Než jsem se smířila s tím, že ze mě nebude televizní hvězda, doběhla jsem téměř na občerstvovačku u 10. kilometru. Poslala jsem do sebe magnesium a banán vymáchanej v soli, chuťovka, povím Vám. Nalila do sebe dva kelímky vody a pokračovala dál rovně. A rovně. A rovně. Tohle byl asi ten nejhorší úsek celýho závodu. Zkrátka „utíkej kilometr rovně, pak se otoč v podstatě na místě a utíkej zase kilometr zpátky“. Skoro jako by to plánovali lidi ze Spartanu?! A tak běžíte skoro 10 minut a máte pocit, že jste pořád na stejnym místě. A po týhle nekonečný rovince přišel kilometrovník – č. 12.

Mělo to dvě pozitiva:

a) byla jsem už za půlkou
b) na 11. kilometru mi z protisměru přiletěla pusa od Kuby, kterej už byl dávno za otočkou.
Láska prostě! ♥

Upřímně, fakt nevim, kudy se běželo potom. Možná to způsobila ta pusa, možná jsem byla v jakýmsi tranzu, kdy jsem se pořád soustředila jen na jednu věc – utíkej dál! Možná to bude znít vtipně, ale v tu chvíli stejně nemáte co jinýho na vybranou. Ta radost z 12. kilometru totiž vystřídala obava, že v Praze mi taky došlo až na patnáctym a že se raduju poněkud předčasně. Na 15. kilometru jsem vbíhala do Smetanových sadů, který jsme si předtím prošli do Expa. Konečně místo, který trochu znám. Čas na hodinkách byl pořád docela sympatickej, věděla jsem, že pokud se nic nestane, tentokrát mě nečeká ten hrůznej čas co v Praze. A pokud to dokonce půjde dobře, mohla bych dosáhnout i na nějaký to PR.

A to nikdo nečekal.

Pokud jste si totiž na facebooku nebo kdekoliv jinde četli příspěvky o loňským závodě, zdálo se, že je vůbec terno ho doběhnout. A když jeden ze zkušených běžců napsal do skupiny „Hlavně hodně odpočívejte, pořádně pijte a prosím, nepokoušejte se o rekordy v tomhle počasí..“, byla jsem z toho ještě víc nervózní. A nějakej osobák? To byla ta poslední myšlenka. Nicméně, ty sady byly nesnesitelně dlouhý. Byly asi stejně hrozný jako ta otočka na dvanáctym, akorát tu bylo mnohem víc fanoušků a mnohem příjemnější atmosféra. A hlavně ten fajn pocit, že už je to „jenom 5 kilometrů“.

Ale ono i těch 5 kilometrů je někdy dost.

Pořád jsem se snažila běžet a držet víceméně tempo. Už to nešlo jako na začátku, cílem pro mě bylo udržet dech a tepovku v jakési přijatelné hodnotě, kdy budu schopná běžet konstatně dál, aniž by se objevil nějakej problém. Na 17. kilometru jsem měla chuť si ty nohy uříznout a dojít to třeba po rukou. Bolely tak pekelně, že jsem už ani moc nevnímala tempo a jen se soustředila na ten modrej koberec v cíli. Trochu předčasně. Byla to dlouhá rovinka, podél které už moc lidí nebylo. A já se takhle dokodrcala až na 19. kilometr, zas a znova k našemu hotelu! Jestli jsem na tom čtvrtym měla chuť to zabalit a jít si lehnout do postele, teď bylo to nutkání o dost silnější.

A pak přišla poslední občerstvovačka a poslední dva kilometry.

Hodinky už dávno hlásily 20. kilometr, ale kilometrovník byl v nedohlednu. Nadběhla jsem si totiž přes 300 metrů. Což není nic příjemného, když Vám zabrní hodinky a vy si radostně řeknete „už jen kilák!“ a o 2 minuty později, je to pořád „už jen kilák.“ Nicméně, na tom dvacátém kilometru jsme uhýbali záchrance, která jela pro závodníka, který se těsně před námi skácel k zemi. Chudák chlap..

Ten poslední kilometr byl dost dlouhej. Ony „800 m“ cedule a „400 m“ cedule jsou od sebe dál, než člověk myslí. A i když se poslední stovky metrů do cíle snažíte zrychlit, mně osobně to zrovna dvakrát nešlo. A co hůř, ty dlažební kostky nebyly pro kotníky žádná pomáda a každej krok už dost bolel.

A pak přišel modrej koberec.
A cíl.

Ten čas na hodinkách byl nakonec PR. Nečekaný překvapení byl jen bonus k celý tý úlevě, která vystřídala všechnu tu nervozitu a obavy ze závodu. Všechny ty šílený pocity z vedra, kdy máte chuť se na to vykašlat a nohy Vás bolej k smrti, vystřídaj endorfiny umocněný tím, že v cíli dostanete medaili od pána na vozíku a hlavou Vám proběhne jediný – dneska jsem to běžela i za tebe. Za všechny ty lidi, kteří si to odběhnout nemůžou.

A to je mnohem důležitější než kdejakej čas.

Ten hodinkovej zněl proti předchozímu PR skoro o 3 minuty.
Ten cílovej jen asi o 50 vteřin – to je těch nadběhlých 380 metrů, no 😀

S medailí na krku jsem se vydala najít Kubu. Pokud běžíte s parťákem ve městě, kde to neznáte, nezapomeňte si domluvit místo, kde se sejdete. Mně někde na durhým kilometru došlo, že jsme na to úplně zapomněli a běžet s pocitem, že ho budete hledat mezi 6 tisíci běžci není zrovna fajn. Naštěstí si za těch 20 minut čekání stihl najít dobrej spot, ze kterýho jsem ho našla vcelku rychle. Koneckonců, v tom zářivým tričku pražský Reebok RunCrew to nebylo zas tak těžký.

A tady přicházej další dva „prohřešky“ pořadatelů. Když pominem nedostatek „záchodů“ před závodem, na vyrytí času na medaili jsme čekali přes hodinu. Vzhledem k tomu, že v Praze to nefungovalo vlastně vůbec, můžem být možná i rádi? – ale i tak, medaile jsme měli vyryté až někdy o třičtvrtě na jedenáct. A druhej prohřešek ? Cesta domů. Na hlavní totiž nejela jediná tramvaj. Dobrovolnice nás tak poslala k jiné zastávce, tam nás řidič autobusu poslal zas k Šantovce, odkud ale žádná tramvaj směrem k nádraží taky nejela. A z tama nás poslali na Envelopu, kde jela další tramvaj až o půl 2 ráno.

Nezbývalo než se vydat na půlnoční tříkilometrovou procházku do hotelu.
Pro naše nohy už jen třešnička na dortu.

Tak jako tak, byl to skvělej závod.
Pro mě mnohá mnohem hezčí než ten Pražský a dost možná sem zamíříme i příští rok.
A třeba tentokrát i v čase, kdy se mě táta nebude ptát, jestli jsem ten závod náhodou nešla pěšky 😀

Mějte se fajn!

1 thought on “„Pome děcka!“ aka Olomoucká půlka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *