NIGHT RUN MOST

Mostecký Night Run už tady jednou byl. Loňský závod, který se stejně jako ten letošní konal týden před Spartanem v Litovli, byl jeden z nejhezčích a zároveň nejtěžších závodů celé série. Kromě prostředí parku na Vás čeká totiž téměř hned po startu dost prudký kopec vcelku úzkou stezkou nahoru, která je na prvních 1500 metrů těžkou zkouškou pro každého běžce. Minimálně pro mě jo. A ačkoliv trasa byla letos o něco jiná, kopec samozřejmě nechyběl.

Letos jsem ale měla jednu velkou výhodu – ani trochu mě nezajímalo jak závod dopadne. Po víc než 6 týdenní pauze od Olomouckého půlmaratonu, kdy jsem zrušila Olomouckou Runtour a na další závody se ani nepřihlašovala, věčných bojích se zraněným kolenem a běhání po doktorech a ani jednom kilometru tréninku, jsem tentokrát jela naplnit to běžecké klišé – „hlavně si to užít“. A když už nic, tak tohle se povedlo na 100%.

Jestli mám něco ráda na běžeckých závodech kromě běhu samotného, je to ta atmosféra – a hlavně – ostatní běžci. Potkáte tu totiž po pár měsících (nebo třeba i roce) lidi, které potkáváte většinou jen na závodech a uvědomíte si, kolik skvělých známých a kamarádů vám běhání přineslo. Tenhle závod byl skvělej zejména díky těmhle dvoum (který teda potkávám víc než často) a mně se potvrdilo, že je úplně jedno kde jste, protože když kolem sebe máte super lidi, užijete si to naprosto všude.

Processed with VSCO with hb2 preset

Závod odstartoval ve 20:30. Kdo zná moji lásku ke kopcům, asi si umí představit, jak jsem se na startu cítila – a aby toho nebylo málo, zapomněli jsme si čelovky. Nápad svítit si mobilem jsme zavrhli, a tak jsme spoléhali na lampy a okolní běžce. Vyběhlo se vcelku zprudka (nic nového) a my se společně s davem vydali silnicí kupředu a následně doleva k okraji parku. Zhruba po 800 metrech začalo stoupání nahoru, které bylo čím dál tím prudší. Snažila jsem se myslet na radu, kterou jsem kdysi ohledně kopců dostala – nesnaž se to urvat, běž radši pomaleji a hlídej si tepovku – až vyběhneš nahoru, budeš moc v klidu pokračovat, je to lepší než běžet rychle a nahoře umřít. Na jednu stranu to možná fungovalo, protože jsem ten kopec vyběhla bez zastavení – na druhou stranu jsem stejně měla pocit, že umřu.  Ten trval asi dalšího půlkilometru, kdy mě opustil Luky a já běžela (snad jen ze setrvačnosti) k vymodlené občerstvovačce, po které jsme vběhli do lesa. Hodinky hlásily třetí kilometr a já se pomalu začínala těšit na ten seběh do cíle – malá výhoda toho, že už znáte trasu z loňska. Jenže když onen seběh přišel a já se to snažila o něco víc rozběhnout, tím víc mě to koleno bolelo. Tvrdé dopady na betonové cestě tomu zrovna dvakrát nepomáhaly a já víc než cokoliv v tu chvíli chtěla být v cíli. Při proběhnu kolem skateparku už jsem ho dokonce i zahlédla – a tady zas přišla ta nevýhoda znalosti trasy, kdy víte, že až seběhnete dolů, dáte si ještě smyčku jednou ulicí nahoru a zpět, než do toho cíle vůbec zamíříte (nebo jste se alespoň ušetřili nemilého překvapení?), nicméně ve chvíli, kdy už vidíte cíl, běžíte hlava nehlava bez zastavení až do konce.

Garminy ukazovaly 5.25 km, čas kolem 32 minut a já doběhla do cíle.
Se slzama v očích.

Ne snad proto, že by mě trápil čas a já byla zklamaná ze svýho výsledku. Zkrátka přestal působit ten adrenalin na trati a já si v cíli uvědomila, že mě to koleno ZASE bolí. A že to není dobrý. Že to není jen výmysl mojí hlavy, která si vsugerovala přetrvávající zranění, že ten problém pořád trvá. A že pokaždý, když se rozběhnu trochu víc než bych měla a rozhodnu se to ignorovat, vrátí se mi to potom dvakrát tolik… Ostatně stejně jako před třemi dny na Spartanovi.

Sebevíc dramaticky a zoufale to zní, slzy zmizely po pár vteřinách v Lukášově tričku a smutek a bolest kolene zachránilo jedno (nebo dvě?) pozávodní lízátko v NN stanu a tahle medaile. A i když si možná čas nezapíšu mezi osobáky a závod mezi ty nejpovedenější, možná právě díky těm, kteří tam byli se mnou, na něj budu vzpomínat jako na jeden z těch lepších 🙂

Teď už jen zbývá doufat, že zítřejší magnetická rezonance kolene dopadne dobře a snad se zase společně potkáme na startu tentokrát pražského Night Runu.

 

1 thought on “NIGHT RUN MOST

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *