„Tak neběhej a nehraj“

 

…a jestli máš nutnou potřebu něco dělat, tak já nevim… začni třeba plavat.“
Easy like that.

.

.

.

Taky v tý větě cítíte konec? Je to jako když dítěti vezmete jeho oblíbenou hračku a řeknete mu, že na světe je spoustu jiných. Nakonec si možná půjde hrát s jinou, ale na tu starou nikdy nezapomene.

Tak jo, konec metafor.

Není to tak zas dramatický jak se zdá. Nicméně pokud jste zvyklí sportovat (a tím myslím víc než dvě hodiny zumby týdně nebo víkend na golfu), dost pravděpodobně Vás už někdy za tu dobu doběhlo nějaký zranění. Ať jsou to zlomený končetiny, vykloubený ramena, přetržený vazy, vymknutý kotníky a nebo zkrátka jen přetížený tělo a nějaká ta bolest ve svalech, únava, křeče. Většina z nás si něčim takovým prošla. A většina z nás ví, jak je to otravný, když musíte na dva týdny, měsíc, dva nebo i dýl, přestat s tím, co Vás baví a naordinovat si klid a čekat až se to dá dohromady.

Krátce, asi dva nebo tři dny po olomoucký půlce mě začalo bolet koleno. Začalo to tak nevinně, vypadalo to na klasický přetížení a já to úspěšně ignorovala, ostatně jako skoro vždycky. Po závodě stejně pár dní odpočíváte a tak jsem tomu nevěnovala dvakrát pozornost. Jenže místo toho, aby bolest postupně odeznívala, pořád narůstala. A já si uvědomila, že tentokrát to nesouvisí s chondropatií, která mě pronásleduje už někdy od 16 let a že je na čase tomu věnovat pozornost. Když se to asi dva týdny bez zátěže nezlepšovalo a já trpěla i na KVIFF při sezení v sále u dvouhodinovýho filmu, nemohla kvůli tomu večer usnout a měla i problém došlápnout spojku v autě na zem, věděla jsem, že je něco špatně.

Po těch 15 letech neustálýho sportování totiž už tak nějak dokážu identifikovat, co se zvládne uzdravit samo a co bude potřebovat doktora.

A to je právě ten problém.

Naše zdravotnictví má v tomhle trochu mouchy. Když pominu fakt, že jsem volala během jednoho týdne 8 ortopedům a nejbližší termín jsem dostala asi za 6 týdnů (což je při bolesti kolene, kdy máte problém vyjít bez bolesti i patro schodů docela pozdě), každý si vyžádal odlišnou žádanku a obvoďačka fungovala jak na baterky, nakonec se dostanete vždycky ke třem stejným fázím:

a) „dejte tomu klid, slečno“
b) pošlou vás na bezcenný vyšetření
c) daj Vám prášky / injekci na bolest a pošlou ke specialistovi

Jo. Tak já zvládla u jednoho doktora naplnit všechny tři body na jednou. Klid totiž ještě nikdy nikomu neublížil a abyste nebrblali, že Vám jen naordinovali ležet doma, udělají Vám alespoň rentgen (přičemž všichni víme, jak bezcenný vyšetření je rentgen u kolene, pokud se jedná o problém s měkkou tkání). Když si tak slušně zažádáte o magnetickou rezonanci, dostanete akorát injekci na bolest s tím, že to pomůže (protože ta taky ještě nikomu neublížila) a doporučení ke specialistovi, protože tím ze sebe kterýkoli doktor během pár vteřin přehodí veškerou odpovědnost na někoho jinýho. A rezonanci? Hah. Tak tu Vám nenapíšou, protože pro pojišťovnu je to moc drahý… a nebo Vám jí napíšou až Vám ta noha zmodrá a upadne.

Ten největší „šok“ ale přišel, když jsem se vydala ke známému. Je to jeden z těch doktorů, kterýmu prošlo pod rukama stovky sportovců a ví, že když máte za dva týdny turnaj, nemá cenu Vám říkat „dej si dva měsíce klid“. Na místo toho se bude snažit, abyste ten turnaj co nejmíň protrpěli a ideálně se vše postupně uzdravilo. Vzhledem k tomu, že zítra odlítám do Lotyšska na turnaj, bylo pro mě zásadní snažit se dát co nejrychleji dohromady a začít alespoň trochu trénovat.

„A jakej sport že to děláš?“
„Squash“
„Jenom?“
„A ještě běhám… půlmaratony a občas nějaký ten Spartanrace.“
„HM.. tak nehraj a neběhej.“

Tak jo. Tady už jsme byli. Cítila jsem v tom trochu ironie a nadsázky a tak jsem v rozhovoru pokračovala… snad proto, abych nahlas slyšela, že to nemyslel vážně. Jenže on to tak myslel. Zoufale jsem odešla z ordinace s dvěma ortézama a volala domů. Myslim, že nikomu nemusim říkat, že jsem ani na vteřinu nepomyslela na to, že bych se na to všechno vykašlala… a zkrátka jen… já nevim, seděla doma, četla zákoníky a vyšívala?

Říct člověku ve dvaceti letech, že pokud bude tímhle tempem pokračovat, skončí na operačním sále a pak si nezahraje o dost dýl, je trochu krutý. Jenže myslet si, že si ve dvaceti sednete na zadek a přestanete všechno dělat, je taky poněkud naivní.

Problém je, jak se s tím smířit.

Snažila jsem se to ignorovat. Koleno dostalo další dva týdny klidu a zdálo se, že bude konečně v pohodě. Občas sice nějaký ten náznak bolesti přišel, ale lepšilo se to a pro klid duše stačilo. Nemusím říkat, že jsem se celý ten měsíc potýkala u garminů s neustálými hláškami jako „pohyb!“, „žádný stav tréninku“ a nebo rovnou „podtrénování“. Ve chvíli, kdy si na léto naplánujete 2 Spartany, pár běžeckých závodů a turnaj v zahraničí a těšíte se, jak budete mít po zkouškovým konečně čas trénovat, zatímco místo toho sedíte doma, Vám na psychice a optimismu taky zrovna nepřidá.

20476099_1502035989862908_7683189864614701661_n

Říká se, že všechno zlý je pro něco dobrý. A já věděla, že přijde den, kdy se zase rozběhnu. A ten den přišel tenhle pátek. Vyběhnout tempem cca 7 minut na kilometr možná ani nelze považovat za běh. Chtěla jsem tentokrát začít pomalu. A mně to stačilo… a já byla spokojená a měla radost, že koleno drží. Což trvalo ani ne 20 minut. Pak přišla šílená bolest, musela jsem zastavit… a už jsem se nerozběhla.

A to byla taková poslední kapka.

Tu beznaděj a naštvání, který se snažíte celou dobu eliminovat myšlenkama na moment, kdy znovu vyběhnete nebo půjdete na kurt a nebudete muset všechno dělat opatrně a na 50 %, vystřídá absolutní pocit demotivace. Chuť se na všechno vykašlat. Vzdát to. Přijít domů, zahodit běžecký tenisky, zrušit přihlášky na Spartana, prodat rakety… a zůstat doma. Uvědomíte si, že místo toho, abyste celý měsíc trénovali na turnaj, nebyli jste na kurtě ani jednou. Že jste se museli odhlásit z olomoucké Runtour. Že místo trénování na liberecký Spartan Beast, který má 28 kilometrů,  neuběhnete ani tři… a že dost možná nedokončíte ani ten, co se běží za 3 týdny v Litovli. A zatímco všichni ostatní kolem Vás sázej na instagram a facebook fotky z tréninků, závodů a každý týden nový PR, vy si přejete alespoň bezbolestně uběhnout 5 kilometrů nebo zvládnout zápas, aniž byste nemuseli přemýšlet nad každým pohybem a krokem. Uvědomíte si, že se neustále za něčím honíte – turnaje, závody, lepší časy, těžší váhy, více síly, nové cviky. Věnujete tomu spoustu energie a času – a to všechno bez výsledku. Na konci dne nakonec ale vždycky přijde ta stejná otázka:

Stojí to vlastně za to?

9 thoughts on “„Tak neběhej a nehraj“

  1. Dneska jsem si akorát chtěla sednout k počítači a sepsat úplně stejnej článek. :O 😀 Akorát místo kolena mám problém s hlavou a taky mi akorát doktorka řekla, že s tím nic dělat nemůže a že se holt budu muset šetřit. Jup… vůbec nemám před sebou půlmaraton. Vůbec pro mě není trénink, kdy si sáhnu na dno sil jako forma psychickýho odpočinku. -_-
    Ale snad se to nakonec nějak vyřeší a vrátím se. Protože to za to stojí! Ty lepší časy, těžší váhy, více síly totiž není něco, na čem si honím ego, ale fakt tím tak nějak odpočívám. A i když teď necvičím teprve necelý měsíc, sedím doma s nutkáním něco dělat, protože tak nějak nemám dny bez tréninku kompletní. :X
    Takže určitě držím palce a snad za chvíli bez problémů zvládnem alespoň Night Run. Pak třeba i půlku, Spartan, cokoliv… 🙂

  2. Nejsem doktor a ani z desetiny si nedokážu představit, co za muka prožíváš, když nemůžeš dělat to, co tě tak moc baví. Ale… nechtělo by to vážně pauzu? Makáš tak moc, že si o to to tělo asi už vážně řeklo. Hlavně tenis sleduju hodně dopodrobna a tam jsou tyhlety několikaměsíční pauzy, kdy prvních pár tejdnů/měsíců ti sportovci nic nedělaj, na denním pořádku. A co si budem povídat, ty už taky trénuješ na úrovni vrcholovýho sportovce. A tak bys možná potřebovala i tu ostatní péči na stejný úrvoni…
    Ať ale budeš dělat cokoli, budu držet palce a věřit v medicínu i v zázraky, aby se to nějak srovnalo a tys mohla zase fungovat tak, jak jsi zvyklá :))

  3. Podobné doporučení od lékařů jsem dostala již několikrát… Lékaři nepomůžou… Koleno jsem řešila na jaře. Ortoped mě odbyl Rtg a konstatoval artrózu a že se s tím moc dělat nedá. Vyhledala jsem sportovního lékaře, který také konstatoval nebehat 🙁. Co mi ale doporučil návštěvu fyzioterapeuta. Ten mi dost pomohl, udělal masáže, zatejpoval, naučil mě kolena posilovat na nestabilní podložce a taky protahovat. Navštívila jsem ho asi 4x a když už se zdálo, že můžu vyběhnout, koleno ukázalo že ještě ne. Nevzdala jsem to a posilovala a protahovala dále. Strašně mě pomohli výšlapy v horách. Do kopců to šlo dobře, z kopců ze začátku dost problém, ale každý další horský výstup ukazoval zlepšení 😀. Dnes už zase postupně přidávám běh, ale s respektem… a pravidelně protahuji… Nemůžu říct,že by kolena byly stoprocentní, ale minulý týden jsem dala i pomalý sebeh sjezdovky a bez bolesti. 😁 Takže má rada zní nehazet flintu do žita, ale hledat další možnosti, přemýšlet a poslouchat své tělo… 😀. Přeji ti brzké uzdravení a mnoho sportovních výkonů… 😊.

  4. To,co popisuješ, moc dobře znám. Od malička jsem měla problém s kolenem. A jakožto člověk milující pohyb jsem denně jezdila na koni (někdy i dva koně, měli jsme malinkou staj) a chodila běhat s chrty. V zimě běžky … a při každém seskoku ze sedla bolest … zvyklá jsem si… jenže pak jsem přestala chodit … tak jsem si dala klid a se sesedala ještě opatrneji…. no a pak,jednou,jsem dotahovala sedlo,zaprela se a spadla pod koně … už jsem se nezvedla. 3 měsíce s ortezou, punkce a zákaz pohybu a jezdectví … týden po sundání ortézy jsem jela parkur (vyhrála jsem…). Jenže jsem porad nechodila a spíše kulhala. .. situace se opakovala … naši se rozvedli a prodali koně … a já chroma nemohla ani jít běhat …

    Ani nevím, proč ti to tu píšu … snad jen,ze te chápu … a ze věřím, že tobě se tělo dá dohromady a bude zase dobře 🙂 ja jsem vděčná, že chodím a nekulhám 🙂

  5. Takovým věcem já moc nerozumím, protože nejsem moc sportovec. Mám ráda běhání a to co mi dává, ale nedokážu si představit co prožíváš, i když jsi to tak dobře popsala. Nicméně držím ti palce, aby ses vrítila do původního stavu, i když to asu bude dlouhá cesta.

  6. Něco podobného jsem také zažila. Jezdila jsem na koni, ano jezdila, teď mám prostě kvůli časovému vytížení pauzu – ale to není ono. Jednou jsem spadla tak nešikovně, že jsem měla otřes mozku, sice slabý, ale měla. Mamka mi to chtěla zakázat a taťka pronesl tu rozumnou větu „Vždyť ji přece nezakážeš něco, co miluje“. Od té doby mu děkuji, protože konečně to nechali všechno na mě. Pak jsem si zranila koleno – natáhla vazy, velká bolest, nemohla jsem nic. To jsem si doslova říkala – seru na to, ale pak prostě nevydržíš v klidu, chybí ti to, nejsi odreagovaná a prostě naštvaná. Takže jsem o zase překonala a šla do toho znovu a takhle je to pořád dokola. Když něco miluješ, není co řešit. Držím palce, až se to brzy uzdraví a hlavně nepolevuj, přinese to ovoce 🙂

    https://thewaybya.blogspot.cz/

  7. Teď nevím, jestli mi tenhle článek přišel vhod, či ne. Začala jsem číst a říkala si, konečně někdo řeší to, co já. Miluju posilování, plavání a teprve nedávno jsem objevila neskutečnou lásku pro běh (jakože tak moc, že bych to nejraději dělala pořád a seriózně). A pak to přišlo, zvláštní pocit na jednom chodidle. Po pár dnech jsem raději šla na ambulanci, protože byla sobota a já měla odjet na celý týden na kolo, takže jsem nechtěla riskovat. Tam se mi po 3hodinách čekání vysmáli, že je to asi jen natažené, že mi dají rentgen kdybych moc chtěla. Vzhledem k situaci jsem odmítla, omluvila se a jela.
    Následující týden byl v pořádku, stále pouze jen ten zvláštní pocit, prostě o zdravé noze ani nevíte a ta druhá byla cítit.
    Další týden doma, trocha cvičení a pořád pocit, jako by to byl už starý kamarád. Následovaly 3 týdny v Anglii, takže jsem si zašla za ortopedem, který na rentgenu nic neviděl a prý to může být zánět šlach. Víc mi neřekl, nestaral se.
    3 týdny v Anglii stále pocit, přecházející občas v menší bolest po celém dni, kdy třeba chodím atd., protože prostě i normální člověk minimálně chodí, ne-li sportuje.
    Nyní už jsem po tom doma a bolí to, cítím to i v dalších oblastech a jsem bezradná. Snažím se dovolat ortopedovi, který nebere telefon, zkouším najít na jednu prohlídku jiného, kontrola za pár týdnů… Do té doby asi budu spát zimním spánkem.
    Přesně jak popisuješ – absolutní absták po pohybu, deprivace a zlost. Ale stále se snažím bojovat a nenapsat tu tvou poslední větu. Nevzdávej se, nemusí to být hned a snadno, ale vždycky jsou možnosti (doporučuji fil Surfařka!!)

  8. približne dva mesiace dozadu ma rovnako trápila bolesť v kolene. ako inak, nekládla som jej veľa pozornosti, na pár dní zvoľnila a postupne znížila tempo. musím uznať, že mi to pomohlo a odvtedy sa nezvalo (klopklopklop). je veľmi demotivujúce chcieť a nemôcť,ale odpoviem na tvoju otázku či to všetko za to stojí – áno,stojí. 🙂 už si akosi nedokážem predstaviť,že by som sa celý deň netešila ako si večer pri behu vypnem a vyčistím hlavu. nežeňme sa ani tak za výkonmi (i keď aj preto športujeme) ako skôr za pocitmi,čo po skončení prežívame. drž sa! ♥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *