ARE YOU FINE? #speakout

„Ma’am, are you fine?“

Ne.

Ne, ne, ne, ne..ne!

„Yes sir.. thank you.“

. . .

Letiště mám hrozně ráda. Vždycky si užívám ten pocit nadšení, že letim poznávat novou zem, dost často s lidma, který mám neskutečně ráda. Procházim duty free shopy (i když si tam téměř nikdy nic nekoupim), až skoro s radostí si koupim to předražený kafe a při letu si užívám výhled z okna za poslouchání oblíbených písniček nebo čtení oblíbené knížky.

Tentokrát to ale bylo přesně naopak.

Na letiště jsem dorazila až zbytečně brzo, cestou se vyhýbala všem lidem včetně letištního personálu a od kontroly zamířila rovnou se skloněnou hlavou do nejmíň frekventovanýho rohu v gatu, kde jsem seděla skloněná nad obrazovkou notebooku s barvou obličeje chameleona co se spálil na sluníčku a jednou za čas si utřela slzy ubrouskem ze Starbucksu co jsem ukradla na nádraží. V tu chvíli jsem si na světě nepřála nic víc než mít kolem sebe neviditelnou bublinu, co mě ochrání před pohledama všech těch lidí, posadí na letadlo do Prahy a na Ruzyni vyplivne rovnou do auta nic netušících rodičů a opustí mě až když budu v bezpečí doma schovaná před okolním světem. Nestalo se tak. A to zpožděný letadlo tomu taky zrovna nepomohlo.

. . .

A přitom to začalo úplně opačně pár dní před tím, když jsem se vydala na prodloužený víkend do Holandska. Mělo to být takový symbolický a radostný zakončení prázdnin. A svým způsobem i bylo.

Když jsem se po té šílené cestě ocitla ve čtvrtek večer na nádraží v Groningenu, seděla ve Starbucksu a doháněla rozvrh (protože Flixbus si na slovo „wifi připojení“ spíš jen hraje) a najednou mi zezadu přistály na očích ty dvě velký studený ruce, srdce mi málem explodovalo radostí. Byl to takovej ten hřejivej pocit, že je všechno zase jak má být a zeměkoule se zase točí správným směrem. Další dny jsem měla neskutečný štěstí na počasí, město se mi líbilo, veškerý čas jsme trávili spolu, já konečně zas měla to, co mi celej ten měsíc tak moc chybělo a všechno bylo fajn (jednou jsem dostala od jednoho kluka vynadáno, že o všem říkám, že je to „fajn“.. že ať se snaží jakkoli, vždycky je to „jen fajn“. V mém slovníku je zkrátka výraz „fajn“ označení pro všechno, co je na stupnici od neutrálního do maximálně pozitivního. Může to být tedy i superlativ – jen se nerada obtěžuju vybíráním těch lingvistických superlativů jako okouzlující, dechberoucí, nenahraditelné, překrásné apod. Takže když říkám, že to bylo fajn, berte to, prosím, nadmíru pozitivně).  

JENŽE…

…tohleto obrovský fajn skončilo přesně za 3 dny, téměř na hodinu přesně. Seděli jsme na břehu jednoho z amsterdamských kanálů a pak to přišlo. Vlastně si už ani nepamatuju, co přesně řekl. Bylo to jako když vám někdo rozerve srdce na půl a zatímco jednu půlku hodí do toho kanálu a vy se jen můžete koukat na to, jak odplouvá pryč, tu druhou vám nechá jen proto, abyste cítili, jak moc to bolí. Kdo mě zná, ví, že jsem neskutečně upovídaná, pořád mluvim a o to víc když se s někym hádám – prostě ho odstřelim smrští argumentů a on se nakonec radši vzdá (nechlubim se, vim jak je to otravný). V těhlech situacích ale dělám přesnej opak. Sedim, koukám, mlčim… a veškerý slova, argumenty a pocity se melou někde uvnitř mě a sžíraj mě zevnitř. A tak jsem tam seděla, mlčela… a brečela.

Jestli jste někdy viděli nějakej hollywoodskej film, kde Vám všichni raděj, že máte odejít se vztyčenou hlavou, zkuste si to v praxi. Když Vás ten dotyčnej nezajímá, možná je to easy. Když ho milujete, je to o dost těžší… a jestli se to nějaký holce povedlo,  garantuju Vám, že se rozbrečela hned jak za sebou doma zamkla dveře.

Jenže já tam žádný dveře neměla.

A tak jsem brečela. Brečela jsem cestou do hotelu, ve sprše, před spaním… brečela jsem na snídani, brečela jsem chvílema ve městě, brečela jsem při čekání na tramvaj. Ne že bych chtěla, to prostě samo. No zkrátka, těch posledních 18 hodin v Amsterdamu Vám asi popisovat nemusim. Ty pravý grády to ale nabralo teprve až když jsme se rozloučili, on nastoupil do autobusu a odjel. A já pochopila, že tentokrát už je to vážně definitivní. Mohla bych sem teď hodit nějakou poetickou metaforu, na místo toho mě jako první napadlo úchylný právnický přirovnání (snad pro tu začínající profesní deformaci) – je to asi stejný jako když máte u zákonu platnost a účinnost. Celých těch 18 hodin jsem věděla, jak to bude a co mě čeká… ale teprve až když odjel, až když se zavřeli ty dveře autobusu a já odjela na letiště směrem domů, teprve pak jsem pocítila pravej význam těch slov a pochopila tu nepříjemnou pravdu, se kterou jsem se do tý doby nechtěla smířit. A brečela.

Když už jsem přiznala, že jsem brečela (tolikrát), asi je úplně jedno, když teď řeknu, že jsem brečela asi tři dny. Hrozně často je brek považovanej za slabost, a možná i je, co už. Ale pořád je to jakejsi ochranej mechanismus člověka a já se za těch pár let co jsem na světě naučila, že když už nic, spoustu věcí prostě můžeš přebrečet. Ten počet slz pro každej důvod je totiž omezenej a čím dýl brečíš, tím to slábne.. až se prostě jednoho dne vzbudíš a je to pryč.

. . .

S odstupem času (5 dní, aha) se kromě toho procesu vnitřního smíření snažím najít i nějaký racionální vysvětlení. Jenže když si snažíte racionálně obhájit věc, kterou vaše pocity a emoce kategoricky odmítaj, je to asi stejný, jako když se dítěti snažíte vysvětlit, že brokolice je zdravější, ale ono brečí, že chce čokoládu. Protože mu prostě chutná. Protože ji prostě chce. Cokoliv logickýho se v mý hlavě zrodilo, ve vteřině to přebil ten obrovskej křiklavej pocit, že to tak prostě nechci. Protože já to chci prostě jinak. A basta.

Nemyslete si, že jsem sebestředná. Nejsem malý rozmazlený dítě, co něco chce a nehledí na ostatní. Necítím žádnou křivdu, nespravedlnost, ani nenávist. Všechny důvody a vysvětlení jsem přijala jako oprávněné a tak nějak s nima kdesi na malym místě v hloubi duše souhlasila a uznala svoji míru viny. Alespoň mlčky. A i přes to, že stále nejsem schopna vstřebat jeho roční odjezd ani tohle,  jsem neuvěřitelně ráda, že to proběhlo tak upřímně a důstojně, jak jen rozchod proběhnout může. AU. Kdyby se mě ale někdo nedejbože jednou zeptal, jak bych chtěla, aby se se mnou kluk rozešel, takhle nějak by to přesně mělo vypadat.

. . .

Možná bych se měla omluvit těm lidem, kteří mě v těch dnech měli na blízku (nebo vedle mě seděli v letadle). Oni to ale zvládnou. Možná bych se měla omluvit vám za příliš osobní a negativní článek. Vy to ale taky zvládnete. Konečně už ale nemám pocit, že lžu světu kolem sebe, že moji kamarádi pochopí, co se v posledních dnech skrývá za tím „mám se fajn“ a že už si nebudu muset 8x za dvě hodiny vyslechnout otázku, jestli jsem v pohodě.

Vy, kteří se upejpáte nad mojí slabostí a „neštěstím“ – gratuluji, nebude to na dlouho.
Vy, kteří jste našli trochu empatie a pochopení – děkuji.

A Tobě,
Tobě děkuju za nejkrásnějších (moc fajn!) posledních pár měsíců mýho života. Ani minutu z toho všeho času bych nevyměnila za nic na světě a jsem Ti za to nesmírně vděčná.

DĚKUJU.

4 thoughts on “ARE YOU FINE? #speakout

  1. Naprosto ti rozumím, Deni. Před měsícem a kousek jsem byla ve stejné situaci, až tedy na to, že ten rozchod byl přes telefon. Po více jak 3 letech důstojnost level milion a to tomu opravdu moc nepřidalo. Co si budem, jediné, co mi pomohlo, bylo se z toho vyřvat. Takže vůbec nejsi žádný slaboch, v téhle situaci je to prostě jediné, co pomůže. Naštěstí jsme my holky prostě silný a všechno zvládneme, i když se to ze začátku tak nemusí zdát. Držím palce ať je to brzy všechno za tebou a ať jsi znovu brzy šťastná 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *