GRONINGEN & AMSTERDAM! #TravelDiary

Jak už většina z Vás ví, vydala jsem se minulý víkend za přítelem do Holandska. Vůbec poprvé jsem někam letěla někam úplně sama a ještě k tomu někam, kde jsem nikdy nebyla. Ano, přesně tak. Je mi 21 (skoro 22, eh) a nebyla jsem nikdy v Amsterdamu. A i když jsem to měla na seznamu míst kam se jednou vydat, doposud zkrátka tak nějak nebyl důvod (ne, coffeeshopy nejsou důvod). A ani tentokrát nebyl Amsterdam cíl cesty, nýbrž jen přestupní stanicí na cestě do Groningenu.

Subtle Art of not Giving a Fuck

C E S T A

První z „problémů“ bylo balení. Na cestu jsem si vybrala ne zrovna oblíbený EasyJet (překvapivě) a tak jsem se musela sbalit do nejmenšího povoleného příručního zavazadla (chápej, že i moje kabelka do školy je tak asi stejně velká) a k tomu nebyla povolená už ani ta kabelka. Takže jsem kromě třídění oblečení na třikrát i poprvé přemýšlela, jestli mi do příručáku dovolí i takový věci jako žiletku, jakou velikost balení může mít pasta nebo šampon a co všechno si vezmu na sebe, aby mi to v kufru nezabíralo místo. A když už jsem se úspěšně probojovala kontrolou, kde jsem musela půl kufru sestávající z elektroniky a kosmetiky vyskládat na pás a zase to všechno naskládat dovnitř, utvořila se u vstupu do gatu neuvěřitelná fronta, protože tam jakýsi kluk kontrolovaL velikost každýho batohu a kabelky, aby náhodou nebyl o centimetr větší. Když jsem si tu frontu teda vystála, řekl mi, že to psaníčko (do kterýho se vešel akorát boarding pas a cestovní pas) musí být v tom příručním, že nemůžu mít dvě zavazadla (haha) a tak jsem se přidala k tý hromadě lidí, co si na zemi uprostřed letiště přebalovalo příručáky a znova si šli stoupnout do tý fronty, aby si následně ty kabelky zas z těch příručáků vyndali.

Boarding pak byl na dvě skupiny, kdy přední polovina letadla nastupovala tunelem a zadní polovina venkem. Ale samozřejmě se našel i ten jeden pár, co seděl v poslední řadě, ale nastoupil předem, a tak se cpal celým letadlem proti všem lidem v protisměru a u toho nadával, že je nechtěj pustit dozadu.

EasyJet letadlo

Na Schipholu jsme přistáli asi za 70 minut. Popadla jsem kufr a vydala se letištěm k východu ve snaze najít vlak na autobusový nádraží a ideálně cestou koupit lístek a něco k jídlu. Tady jsem poprvý pochopila, že s Mastercard kartou si v Holandsku ve většině obchodů připlatíte půl eura poplatek (a nebo Vám ji v lepším případě ani nebudou chtít vzít). Stejnej problém pak způsobila i stoeurová bankovka na autobusovým nádraží, kde mě ve snaze o koupi oběda odmítli a tak jsem zase musela platit kartou. Stejně tak mi ji nechtěli vzít ve Starbucksu a tak jsem ji nakonec rozměnila až ve Sparu při nákupu za 4 eura (chudák pokladní) a vydala se čekat na Flixbus.

A ten pořád ne a ne přijet.

A tak jsem pořád pochodovala po nástupišti (samozřejmě už půl hodiny předem) a kontrolovala číslo a cílovou destinaci každýho autobusu, kterej přijel, abych ho náhodou neprošvihla. Když už byl čas odjezdu a všechny ostatní autobusy odjely na čas, kontrolovaly jsme spoj v aplikaci Flixbusu, která hlásila, že jede na čas. No, nejel. A my tam seděli dalších 20 minut po odjezdu na zemi s vodou a karamelovýma wafflema, dokud nám nepřišla smska, že náš spoj má 50 minut zpoždění a tak jsme tam seděli další hodinu. Když už autobus nakonec přijel, wifi nefungovala snad ani minutu a tak jsem po chvíli usnula a vzbudila se až těsně před výstupem v Groningenu.

Evidentně nepřesná aplikace, info o zpoždění přijde až dávno po tom, co měl autobus odjet a ještě nefunguje jedna z mála služeb na cestě, která tam má být. Takže za mě už ne. Je sice o nějakých 15 euro levnější než vlak z letiště (proto jsem ho zvolila), ale do Groningenu jsem dorazila o 4 hodiny později než kdybych jela vlakem rovnou z letiště… jestli se teda někdo budete chystat z letiště do jakýhokoliv města v Holandsku, jeďte vlakem –  ušetříte si zbytečnýho čekání a nervů.

University of Groningen

G R O N I N G E N 

Asi nemusim říkat, že mě hned při vystupování z autobusu málem srazil cyklista. Pro někoho je to asi normální, já ale na cyklisty na chodníku nejsem zvyklá a tak mě ani na chvíli nenapadlo, že by tam nějaký mohl jet. A to byla taky první věc, která mi naprosto vyrazila dech. Když jsem se totiž rozhlídla kolem, kromě muzea a nádraží mě naprosto fascinoval ten počet kol. U nádraží jich je asi logicky trochu víc, jenže tady jich bylo několik tisíc! Byly naprosto všude. Ve stojanech, pod střechama, u zábradlí, u lamp nebo prostě jen tak volně na chodníku…

…a jinak tomu nebylo ani druhej den, když jsme se vydali společně na jednom kole do školy (a ne, sedět 3 dny na tý zadní mřížce nad kolem vážně není pohodlný, ale pořád je to lepší než chodit pěšky, žejo). Před uni jich nebylo o nic míň než kdekoliv jinde – možná naopak. A ta uni byla tak krásná! A nemyslim tim jen budovu zvenku, ale i vevnitř bylo tak nějak všechno prostě lepší – kohoutky s filtrovanou vodou na libovolný čepování, kavárna s větší nabídkou a hezčíma prostorama a i ty záchody proti těm na naší fakultě vypadaly jak v Hiltonu. A k tomu všemu nadpozemsky moderní knihovna hned naproti, která je velká asi jako půl naší fakulty, má asi stokrát víc míst na učení včetně relaxačních míst a v přízemí Starbucks (#whatwhatwhat!).

Po přednášce o ochraně lidských práv jsme zamířili na oběd do místního Vapiana, o jehož místní oblíbenosti vypovídá to, že není ani na Tripadvisoru a v celých dvou patrech jsme seděli čtyři. Jestli si teda u Vapiana stejně jako já představíte plný drážďanský nebo vídeňský pobočky a nebo tu naši jedinou pražskou, kde musíte stát na špagety frontu, tady to rozhodně neplatí. Evidentně tu ale frčí Domino’s, kde vám do 4 do odpoledne udělaj pizzu s sebou za 4 eura a stojí tam fronta pomalu až za roh.

Po zbytek dne jsme brouzdali městem. Moc památek k vidění tu sice není, ale tak nějak celkově to má svoje kouzlo – typický holandský domečky podél kanálů, trhy na náměstí a všude spoustu lidí na kolech. A k tomu všemu skvěle vybavená univerzita a stejně dobře vybavený sportovní centrum, takže naprosto pefektní studentský město (jen ta společná kuchyň pro 15 lidí na koleji je trochu vojenskej tábor).

V sobotu jsme plánovali velký výlet na kolech k moři, což bylo asi nějakých 40 km z Groningenu. Plány nám ale tak nějak nepřímo překazil pán v půjčovně kol, kam se muselo vrátit kolo do 17 hodin, což bychom nestihli… a tak jsem si za 8 euro půjčila kolo, o kterém mě několikrát ujistil, že je to jen citybike (nemělo ani přehazovačku 😀 ), aby mi ujasnil, že s tímhle se na delší trasy rozhodně vydávat nemám. Tak jsme si dali ve městě poslední kafe a vyrazili se projet alespoň k jezeru za město, což se nakonec ukázalo jako nejlepší nápad, protože ten den bylo naprosto nádherně a to jezero bylo taky kouzelný.

Po skoro 25 kilometrech jsme se zastavili pro pizzu právě v Domino’s, kde jsme nechali za celej tenhle oběd necelých 10 euro. Větší problém pak už byl jen to dovézt k jezeru, k čemuž nám nakonec pomohl můj svetr a zámek na kolo, čímž jsme všechny krabice na kole zajistili (a mně to pak vonělo před nosem celou cestu k vodě).

Když jsme pak konečně dojeli na vyhlídnutý místo, usadili se u vody, rozbalili jídlo a užívali si oběd u vody a hezkýho počasí, zničeho nic se kdesi od cesty přiřítili dva stafordi, vlítli nám do toho a začali všechny tři pizzy žrát a okusovat.. a aby toho nebylo málo, jejich páníček jen stál u cesty a volal na ně ať toho nechaj. Nic víc. Takže nám mezitím ožužlali většinu jídla, kus pizzy si urvali a utekli a když si je konečně přišel zpacifikovat, neřekl vůbec nic. Zkrátka jim ani nevynadal, tu pizzu je nechal dojíst a nám se ani neomluvil. Když jsme ho teda okřikli, nakonec řekl „sorry“ a psy si odvedl. A my měli po obědě.

Aby toho nebylo málo, po cestě zpátky do města Kuba ještě píchnul kolo, a protože jsme se do půjčovny vrátili 10 minut před zavíračkou, kolo už mu neopravili. Takže jsme se na kolej museli vrátit pěšky a přišli i „odvoz“ druhý ráno na autobus do Amsteru.

A M S T E R D A M 

V neděli ráno jsme se vydali do Amsterdamu (ano, Flixbus i tentokrát přijel pozdě, ale my stejně nakonec celou cestu prospali). Celý den jsme se toulali městem a jedli. A jedli a chodili a pili kafe a chodili a šli do coffeehousu (poprvý!.. a dost možná naposled 😀 ) a zase chodili a nebo seděli u kanálů. Pořád jsem se snažila najít něco zvláštního, nějakou památku nebo architektonický skvost, který Amsterdam vystihuje, ale vlastně jsem nic pořádnýho nenašla. Kromě toho nápisu „I AMSTERDAM“ tu zkrátka nic typicky fotogenickýho není.. a pokud nevstanete ve 4 ráno, neuděláte si fotku ani u toho nápisu.  To město má nicméně kouzlo tak nějak jako celek – úzký vysoký domy, kanály, lodě, všudypřítomní cyklisti, spoustu coffeehousů a kaváren a uprostřed toho všeho ten slavnej Redlight District… a Dunkin Donuts!

Na večer jsme se pak vydali trajektem z Centraal Station k ADAM’s lookout, kde mě hned na první pohled uchvátila obrovská houpačka na střeše Amsterdam’s Tower – a stejně obrovská byla bohužel cena za vstup i tu houpačku, a tak jsem se jí nakonec kochala jen ze země. I tak je tam ale moc pěkný muzeum a vyhlídka na druhou část břehu, který je o to kouzelnější při západu slunce – takže jestli přemýšlíte kam se večer v Amsterdamu vydat, tohle můžu jednoznačně doporučit!

Na závěr snad jen pár doporučení pro ty, co se sem chystají – ubytovaní jsme byli v tomhle hotelu ( vycházel nejlíp v poměru místo a cena, jen jsme  se kvůli neustálýmu hluku moc nevyspali). Vemte si s sebou taky drobný v eurech na nákup jízdenek na tramvaj a vlaky – za každý použití karty tady platíte poplatek 50 centů a papírový bankovky neberou. A hlavně pláštěnku!

Víc tipů a reportů o Holandsku čekejte v únoru – na konci ledna se totiž přesouvám na Erasmus do Nijmegenu!

Mějte se fajn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *