(PO)OPERAČNÍ DENÍK

Kdo sleduje nějakou z mých sociálních sítí, nemohlo mu v poslední době uniknout, že mě čeká v říjnu operace kolene. A ač se ten den zdál celou dobu kdesi v nedohlednu a já si to tak nějak nepřipouštěla, ten den nastal tohle pondělí. A protože mi od tý doby kromě spoustu přání k rychlý rekonvalescenci (♥) přišlo i spoustu dotazů o tom, jak to vlastně celý probíhalo a jak se cítím a dokonce mi asi tři lidi psali, že je to čeká v říjnu taky, rozhodla jsem se o tom sepsat článek. Koneckonců se to snad i někomu bude hodit, protože já celý víkend před operací seděla celá nervózní doma a snažila se zjistit, jak to vlastně bude probíhat a vyptávala se na tisíc otázek kamarádů, kteří už to měli za sebou – a nejvíc mi v tý chvíli pomohl Domči článek, která to měla za sebou jen pár dní a já věděla, že když to zvládla ona, zvládnu to i já.

Jenže všechny ty řeči o tom jak to zvládnete Vás opustí přesně ve chvíli, kdy ráno vstoupíte do dveří nemocnice. . .

. . . a nepomůže tomu ani to, že už jste patnáct hodin nejedli ani nepili. A tak si ráno sednete na ten příjem ke spoustě ostatním lidem a úplně zdraví si jdete vyzvednout berle s tím, že večer už sami neuděláte ani krok a vydáte se hledat oddělení jednodenní péče, kde Vás sestřička přiřadí na pokoj a pak za Váma zkrátka zavře dveře.

A pak už jen čekáte.

To čekání na tom bylo nejhorší. Fakt. Zatímco první slečna z pokoje šla na řadu snad jako první a v 10 už ji vezli zpátky zatímco odváželi druhou, já měla jít na sál až po obědě. A tak jsem jim alespoň ochotně podávala věci, zatímco ony se nemohly hnout a brečely bolestí (jedna doslova) a připravovala se na to, že za pár hodin na tom budu úplně stejně. To vám na odvaze taky zrovna nepřidá. A zatímco ta první kolem poledne dostala poprvé napít, já pořád držela půst. Začala mě bolet hlava, bylo mi neuvěřitelně špatně a já si ze všeho nejvíc přála, abych už byla na řadě. Když jsem se kolem půl jedný ptala sestry, jestli netuší kdy mě to cca čeká, krátce zabručela, že „pan doktor tu ještě není“. 

A tak jsem si lehla a snažila se to alespoň trochu zaspat.

Najednou někdo zaťukal na dveře, přišla sestra a řekla mi, ať se připravim, že „za 10 minut jdem na to“.

Tak jsem se pomyslně rozloučila s rodičema a babičkama přes telefon, navlíkla si stahovací punčochu na zdravou nohu a veškerý oblečení vyměnila za ty sexy nemocniční kalhotky (v porovnání s kterýma i Bridget Jones nosila tanga), zabalila se do deky a připravovala se na to, že už je to tady.

Čekala jsem dalších 40 minut.

Když Vás pak odvážej na posteli chodbou na sál a vy na sobě vidíte ty lítostivý pohledy očí, moc odvahy to zrovna nepřidá. A dvakrát tomu nepomůže ani když si přelezete na to sálový lůžko a sanitář na Vás hodí prostěradlo a veze Vás na předsálí, kde zůstanete sami ležet v naprostý zimě a kouskem okýnka sledujete člověka, kterýho operujou před Váma. Ehh. V tu chvíli se ve mně nakupil veškerej ten strach, co jsem v sobě celou tu dobu měla a z očí mi začaly téct slzy. Ne ani ze strachu z tý fyzický bolesti jako z toho, že jsem nevěděla co mě čeká a na cokoliv kolem mě jsem se podívala, děsilo mě ještě víc. Po pár vteřinách mě doslova zachránila neuvěřitelně milá a vtipná sestra, nebýt který by to všechno bylo horší. Už ani nevím, co mi říkala, pamatuju si ale dvě věci – musela mi píchnout dětskou kanilu, protože jsem měla moc malou ruku a za těch pár minut jsem se několikrát upřímně zasmála (děkuju ♥).

. . . a pak mě odvezli na sál.

Tohohle jsem se bála celou dobu nejvíc. Celej život jsem totiž žila v domnění, že Vás uspí na pokoji a tam se taky po operaci vzbudíte. Tak nějak nenásilně a beze stresu. Jenže tady jste si nejdřív vyčekali pár minut v neskutečně děsivý a strašně chladný místnosti a pak Vás přivezli na sál, kde Vám nejdřív přivázali jednu ruku k jakýsi tyči a měřili tlak a zatímco Vám cosi přidělávali na ruku druhou, sanitář mi doslova přeškrtil něčím stehno a začal připravovat všechny ty „nástroje“. A zatímco sestry mezi sebou o něčem vtipkovali, já zažívala asi největší pocit úzkosti a strachu za poslední dobu… naštěstí mi pár vteřin potom projela rukou šílená bolest. Takovej pocit, jako by Vám někdo zapálil ruku a ona hořela postupně až k rameni. A pak přišla tma.

Fotografie z nemocnice krátce po operaci kolene

Sebehůř to všechno nahoře zní, na pokoji jsem se vzbudila asi hodinu po tom, co mě odvezli (samotnej zákrok trval asi dvacet minut). Očekávaná bolest se nedostavila a vlastně mi bylo docela fajn – nejhorší na tom všem pořád bylo, že jsem nemohla jíst a pít. Oblblá čímsi tím hořlavým, co mi píchli na sále do žíly, jsem měla hroznou chuť si povídat – a cokoliv v tu chvíli běželo v televizi s Hilary Duff, zdálo se to jako skvělý téma na konverzaci s tou cca 60 letou paní, co seděla vedle mě. Dokonce jsme se i smály a já byla poprvý ráda, že na tom pokoji nejsem sama. Asi dvě hodiny potom jsem prvně dostala napít – na ten čaj jsem čekala jako na spásu, ale vlastně mi bylo mnohem hůř. Když zkrátka nalijete po 20 hodinách do úplně prázdnýho žaludku hrnek čaje, zrovna mu to neprospěje. Při čekání na jídlo mě naštěstí přijel navštívit kamarád a přivezl mi pár suchých krajíců chleba, který mě držely při životě další hodinu a půl po tom, co ho sestra zase vyhnala. Za další dvě hodiny jsem konečně dostala suchej chleba, sýr, vajíčko a jablko. Polívku jsem odmítla po tom, co ji jedna slečna z pokoje vyzvracela ještě než jsem vůbec odjela na sál. Noha začala po pár hodinách přicházet k sobě a já si teprve začala naplno uvědomovat tu bolest. Na druhou stranu mi ale bylo mnohem líp, protože už jsem to prostě měla za sebou a věděla jsem, že teď už to bude jenom lepší. Až na to, že jsem si sama nedošla ani na záchod a kvůli všemu musela volat sestru. 

Fotografie z nemocnice krátce po operaci kolene

Za pár hodin už jsem seděla s tátou v autě směrem domů.
Myslim, že ještě nikdy nikdo nepocítil každou díru a výmol v autě z Berouna do Prahy tak jako já.

Po příjezdu domů mě máma uvítala rajskou, který jsem moc nepojedla, protože jsem neměla chuť k jídlu. Na druhou stranu jsem byla 100% odhodlaná jít druhej den do školy, pokud to alespoň trochu půjde.

Haha.
Dobrej vtip, Denčo. 

Nicméně jsem se druhej den vzbudila úplně bez bolesti. Vnitřně jsem se radovala, že jestli to bolí jenom v den operace, tak to vlastně vůbec nebylo tak hrozný. Těch 30 schodů co máme doma sice chůzi o berlích zrovna nepomohlo, ale dalo se to vydržet naprosto v pohodě a ani mi nevadilo to neustálý ležení. Ozývat se to začalo zas až po několika hodinách, což zachránil hrášek z mrazáku a ibuprofen. Nejhorší pak bylo si sama píchnout první injekci do břicha – asi 10 minut jsem sbírala odvahu a když jsem se konečně odhodlala, při bodnutí jsem se lekla, cukla a injekci zase vyndala. Takže jsem si úplně zbytečně zapíchla jehlu do břicha, aniž bych tam píchla tu látku a musela to celý znova opakovat.

A takhle to šlo dalších pár dní, čtyři další injekce, jedno odpoledne ve škole a dva dny v práci, kdy jsem se v půlce dne sbalila a nechala se odvézt domů, protože to vždycky po pár hodinách začalo bolet a já už se nemohla na nic soustředit.

Dneska je to šestý den od operace. Berle už můžu pomalu zahodit (i když autobus asi ještě pár dní nedoběhnu), ibuprofen už beru jen kvůli svalům a jako prevenci proti zánětu a konečně už mám za sebou i všechny ty heparinový injekce proti embolii do břicha. V úterý mě čeká první (a snad úspěšná) a já doufám, že brzo budu moc konečně alespoň pořádně bezbolestně chodit, protože není nic horšího než sedět doma, když je venku tak krásně a koukat na televizi, protože si sami nikam nedojdete.

Všem, kteří mi tenhle týden psali z celýho srdce děkuju, byla to podpora jako hrom a fakt mi to pomohlo ♥
Velký poděkování patří i oddělení v Berounský nemocnici, všechny sestry byly naprosto fantastický.
A kdyby se Vám někomu chtělo, přijímám doprovod na plavání ke konci října! 😀

Mějte fajn týden.

11 thoughts on “(PO)OPERAČNÍ DENÍK

  1. Jee tak hlavně, že už to máš za sebou a že to dobře dopadlo! 🙂 Už abys mohla zas běhat a cvičit! A klidně se na konci října překonám a po (možná i víc než) roce se do bazénu odhodlám. 🙂

  2. Páni, jsi ve všem nějak moc rychlá. Připadám si právě úplně neschopná. Já nastoupila do nemocnice 4.září na reoperaci kolene, na přímou akci jsem šla 5.září a domů mě pustili až 6.září. A berle bohužel musím mít stále. A upřímně bych řekla, že mě ta noha bolí čím dál tím víc. 😅
    Takže klobouk dolů, to se jen tak nevidí. Držím palce, aby bylo už vše jen dobrý😊

    1. Asi záleží, co nám komu dělali.. ten můj zákrok nepatřil mezi ty komplikované, tak mám určitě kratší rekonvalescenci než ti, kteřím třeba dělali plastiku vazu… zatím se ale veškerý pohyb omezuje jen na chůzi, víc úhlů ani poloh zatím nezvládám 😀
      Přeju Ti, ať to co nejdřív přebolí a zpětně ještě vše nejlepší k svátku! 🙂

  3. Deni, přeju Ti co nejpohodovější rekonvalescenci a hodně trpělivosti při léčení. Držím palce, aby bylo vše dobré a mohla ses na jaře postavit třebas na start Tvého oblíbeného pražského půlmaratonu! 🙂

  4. Tohle mi připomíná jak mi řezali zuby moudrosti. Sice vrostlý zub moudrosti proti kolenu není celkem nic, ale taky jsem se v předsálí rozbrečela. Operační sál jsem do té doby viděla akorát v televizi a najednou byl jen za okénkem dveří. Lehátko, kachličky, nemocniční ,,košile“ kterou jsem si musela obléct místo normálního oblečení…… Nějak to bylo na mě moc. Naštěstí se taky objevila milá sestra. 😀
    Přeji co nejvíc příjemnou a rychlou rekonvalescenci 🙂

    S tím internetem je to fakt. Je toho na něm až moc a pomalu se bez něho ani nevy…. Štvalo mě to už před maturitou a to ještě nebylo až tak všechno na internetu. Ale někteří učitelé chtěli věci které internet vyžadovaly. Zrovna v té době mi taky klekl internet a nebyl jiný poskytovatel a byl to dost problém. Díky za to LTE, i když teď zlobilo.

  5. Ahoj, s čím si byla na operaci? nikde jsem to nenašel a strašně mě to zajímá 🙂 Jsem viděl tvoje příspěvky v nějaké skupině na facebooku, asi „běžci “ a najednou bylo dlouho ticho 🙂 přeju ať se ti to uzdraví bez následků 🙂

Napsat komentář: Alice BlueMoon Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *