BE A GOOD ONE

Znáte takovej ten dobrej pocit, když si říkáte, že je všechno jak má být ? Že je všechno na svým místě, všechno do sebe tak nějak zapadá, že přesně víte proč se věci dějou. Každej den pak žijete ten svůj příjemnej stereotyp, chodíte do školy a do práce, kde to máte skoro stejně rádi, potkáváte pořád ty fajn samý lidi, na trénincích to taky jde, zkrátka je tak nějak všechno v rovnováze a jediný co Vás rozhodí, je tak maximálně neohlášenej test ve škole nebo revizor v metru. Takhle to jde dny, týdny, měsíce… a pak se najednou stane něco, co všechno obrátí naruby. Jedna zpráva, jedna věta, jeden blbej telefonát, kterej tohle všechno rozsype na milion kousků. Je to přesně ta facka, ze který si zase sednete na zem zpátky do reality.

Nesnáším to.

Upřímně. Pár takových facek už jsem v životě dostala. Ta první, největší a asi jediná, která nikdy nepřebolí bylo, když mi zazvonil telefon od kamaráda a já ho přivítala se smíchem a větou „čaaau, tak co zas chceš?“. Ta věta měla tři slova. Pamatuju si to do teď. Ve dvaceti prostě nejste připravení na to, že Vám umíraj kamarádi. Tohle se prostě neděje! To není pravda. To nemůže být pravda. Byl mladší než já. Prostě… NE. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsme se pár týdnů předtím pohádali, já se urazila.. a od tý doby jsme se neviděli. Úplně zbytečně. A byla to moje chyba.  Nestihla jsem se rozloučit ani mu říct, jak moc jsme ho měli všichni rádi. Nenáviděla jsem se za to. A on tu najednou nebyl. Všechny věci na světě v tu chvíli ztratily smysl… a já začala přemýšlet.

Jednu takovou facku, i když o dost menší, jsem dostala před dvěma měsíci. Všechno se během pár minut zbořilo a já zas nějak nevěděla co dělat. A čím víc jsem se snažila všemu rozumět, tím to bylo horší. Stejně jako předtím jsem chodila do školy, do práce, na tréninky, ale najednou to bylo jiný. Nenaplňovalo mě to. Nebavily mě věci, co mě bavily dřív. Nebavili mě lidi, kteří mě bavili dřív. Každý večer jsem chodila spát s pocitem, že je něco špatně a nevěděla jsem co. Pořád dokola se děli věci, se kterýma jsem nemohla nic dělat, protože to nebyly moje rozhodnutí. Bylo to chování ostatních lidí a já ho nechala, aby mě ovládalo. Nerozuměla jsem světu kolem sebe. Nerozuměl jsem lidem kolem sebe. A hlavně – nerozuměla jsem sobě. Věděla jsem, že musim něco změnit. Prvním impulsem tak bylo, že jsem si koupila knížku The Subtle Art of Not Giving a Fuck. Ne, nečekala jsem, že mě jedna knížka nějak zázračně spasí, ale doufala jsem, že alespoň vyšle impulsy správným směrem a já se zas posunu tam, kam potřebuju. A nebo mi to alespoň bude jedno.

Naštěstí se stalo to první.

 „When people measure themselves not by their behavior, but by the status symbols they’re able to collect, then not only are they shallow, but they’re probably assholes as well.“

A teď si to přečtěte ještě jednou. Nebo dvakrát. Když jsem si tuhle větu přečetla já, uvědomila jsem si, že je to vlastně absolutní pravda. V dnešní době už nerozhoduje o tom jak Vás lidi uvidí to, jací jste, ale to všechno, co Vás prezentuje. Chodíš na vejšku? Máš bod. Pracuješ? Máš bod. Koupil sis bmw? Máš bod. Byl jsi na dovolený v Dubaii? Máš bod. Sociální sítě a materialismus nás začali ovládat čím dál víc a s tím i to jak vnímáme ostatní. Hodnotíme lidi podle počtu lajků u fotek, podle značky auta, velikosti bytu nebo počtu vysokoškolskejch titulů. Náš úsudek o lidech ovlivňuje to, co si o nich přečteme na facebooku ještě dřív než je potkáme. A právě proto se v nich tak často mýlíme.

Vždycky mi lidi říkali „Obklopuj se lidma, kteří maj stejný cíle. Posunou tě dál.“ Věřila jsem tomu. Zaplula jsem mezi lidi, kteří studujou stejnou školu, dělaj podobnou práci, rádi sportujou a tak podobně. Není divu, že jsme si rozuměli, měli jsme totiž neustále o čem mluvit. Díky stejnýmu prostředí, cílům a koníčkům jsme spolu trávili spoustu času. A já věřila, že je to tak správně. Věřila jsem, že právě tohle jsou ti, který bych měla mít kolem sebe. Kteří mě posunou dál. Kterým můžu věřit. Jenže to, že s někým sdílíte lásku k běhu a závodům neznamená, že si budete rozumět. Ani Vám to nedává jistotu, že je to dobrý člověk. Že se nepřetvařuje. Že Vám nelže. Že v prvním momentě co opustí tělocvičnu, Vás nezačne pomlouvat.

Tohle jsem zažila na vlastní kůži, když jsem začala hrát v sedmnácti squash. Na prvním turnaji jsem prohrála všechny zápasy. Začínala jsem pozdě a neuměla jsem to zdaleka jako ostatní juniorky. Vyměnila jsem každoměsíční medaile a tituly mistryně republiky z tanečního parketu za prohry v zápasech proti mnohem mladším holkám, ale vlastně mi to nevadilo. Získala jsem spoustu nových kamarádek. Proč byste se nebavili s holkou, když jí porazíte 3:0 za patnáct minut? Je neškodná. Můžete jí s úsměvem pozdravit na každým turnaji a trávit s ní hodiny za kurtem, protože Vás zkrátka nemá jak ohrozit… a přesně to se změnilo ve chvíli, kdy jsem najednou, ač třeba i náhodou, některou z nich porazila. Nemohly to rozdýchat. Zápas skončil a v šatně najednou nepadlo ani slovo. Na dalším turnaji už mě ani nepozdravily. A kamarádství skončilo.

Co na to říct.

Celej život se za něčím honím. Ať už jsem chtěla vyhrávat závody nebo zápasy, ať jsem chtěla mít nejlepší známky ve škole nebo nejlepší skóre v testech. Věřila jsem, že právě tohle je důležitý. Mít titul z vejšky, jít na doktorát, udělat si zahraniční LLM. Umět skvěle cizí jazyky. Vydělat si na první dovolenou u moře. Koupit si auto za svoje peníze. Doběhnout Spartana v první stovce. Získat prvního sponzora. Bylo to jako závod, kde Vás v cíli čeká bohatej životopis a Vy se můžete pyšnit tím, co jste všechno za život dokázali. Kolik titulů ze školy jste získali. Kolik Vám publikovali odborných článků. Kolik medailí Vám pověsili na krk nebo jakej osobák máte na maratonu.

Uvědomila jsem si, že tahle moje honba za perfekcionismem má ale jednu dost velkou chybu – nic z toho tě neudělá lepším člověkem. Můžeš mít tři tituly z vysoký školy a můžeš být lhostejný arogantní idiot. Můžeš mít miliony na účtě a nikdy nepomoc nikomu, kdo to potřebuje. Můžeš mít sebedražší auto, ale můžeš být přítel na baterky. A zatímco se budeš honit za každým tím cílem, můžou ti unikat mnohem důležitější věci. A proto bychom se neměli hodnotit podle toho co studujeme, kde pracujeme, kolik vyděláváme, s kým se stýkáme nebo kolik lajků dostal náš poslední status a nová profilovka. Protože nic z toho nevypovídá o tom, jací jsme, víc než:

Jestli jsme upřímní nebo mluvíme pravdu jen když se nám to hodí.
Jestli tu budeme pro kamaráda ve tři ráno jen proto, že nám zavolá.
Jestli pomůžeme někomu i ve chvíli, kdy se nám to zrovna nehodí.
Jestli vyměníme kousek svýho komfortu za pomoc druhým.
Jestli se zastaneme cizího člověka, i když ho neznáme.
Jestli se rozdělíme, když máme sami dost.
Jestli někomu zlepšíme den. Jen tak.

Díky té knížce jsem si zase o něco víc uvědomila, že až se mě někdo za třicet let zeptá kdo jsem a já budu váhat jestli říct „advokát“ „máma“ „manželka“ „doktorka práv“ „závodník OCR“ nebo „blogerka“, doufám, že mu s čistým svědomím a úsměvem na tváři řeknu:

„Jsem dobrý člověk.“

Protože to mluví za vše.

9 thoughts on “BE A GOOD ONE

  1. Tyjo, zrovna před chvílí jsem doposlouchala jednu TedX Talk na téma The Magic of Not Giving a F***. 😀 A naprosto souhlasím! Nejradši bych si nafackovala za to, v jaký bublině jsem žila ještě před cca rokem a co všechno jsem nechala, aby mě ovlivňovalo. -_-

  2. S niektorými vecami ešte stále bojujem, ale práve takéto články mi veľmi pomáhajú neustále si pripomínať , čo je v živote skutočne dôležité . Ďakujem!!❤

  3. Krásný článek 🙂
    Nemohu si ale odpustit reagovat citátem z Eragona, který mám moc ráda. I když je trochu vytržený z kontextu.
    „Být dobrý člověk samo o sobě neznamená žádnou záruku správného jednání. Tím se vracíme k jediné ochraně, kterou máme proti demagogům, podvodníkům a šílenství davu a k našemu nejspolehlivějšímu vodítku v nejistých mělkých vodách života: jasnému a logickému myšlení. Logika tě nikdy nezradí, leda by sis neuvědomoval, nebo záměrně ignoroval důsledky svých činů.“

  4. Díky Denis za tyhle řádky. Je tak osvěžující číst tyhle slova od někoho mladého, jako jsi ty. A moc mě těší, že se na svět díváš těmahle novýma očima. Já jsem se nikdy za ničím nehonila a asi nebudu, nemám to v povaze. Umím se radovat z maličkostí a jít za cíli s dávkou své trpělivosti. Možná nebudu ve všem nejlepší, nejznámější, neúspěšnější, ale budu spokojena za to, kým jsem a kým budu. On je ten pád z těch výšin hodně bolestivý a já doufám, že se mi nikdy nic takového nestane, protože nežiju v bublině.

  5. Je to asi dva měsíce, co jsem přesně na tu samou knížku koukala a říkala si, že jí fakt akutně potřebuju. Můj život se řítí splašeným tempem a já nevím, jak ho ukočírovat. Všechno se mění, lidi se mění, lžou a přetvařují, na pravdu není nikdo zvědavej… Tenhle článek se mě hodně vnitřně dotkl. Vidím to podobně, akorát se pořád plácám kdesi vzadu, mezi rozhodnutím nic neřešit a hnát se za vším.
    Třeba dojdu dál, stejně jako ty 🙂

    http://www.vevlnach.blogspot.com

  6. To je tak přesný… I proto se často zastavím a zamyslím se nad tím, kam právě směřuju. Fakt je to důležitý?
    Nechci, aby pro někoho tenhle článek nebo moje komentáře vyzněly jako óda na lenost, protože tohle není o tom, že bychom shazovaly lidi, co maj nějakej cíl a jdou si za ním. Jen je občas potřeba uvědomit si, jestli nám ten cíl vlastně k něčemu je a jestli se za ním nehoníme na úkor věcí kolem…
    Díky za tenhle článek!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *