CESTOVÁNÍ ZA „ODMĚNU“

Miluju cestování. Kdykoliv si koupim letenky někam do ciziny, veškerý moje myšlenky se upnou na tu chvíli, kdy budu zase sedět v letadle, koukat z okna na oblohu a poslouchat oblíbenou hudbu. Cestování pro mě bylo vždycky určitým způsobem odpočinkem, ať už jsem letěla do Austrálie nebo jela vlakem do Ostravy. Poslední dobou ale spíš probíhá stylem „co se může pokazit, to se pokazí“ a postupně nabývám pocitu, že dostat se někdy z bodu A do bodu B je naprosto nemožný. A jestli jsem měla pocit, že letní zpožděnej let z Valencie byl nepříjemnej a zpožděnej let z Amsterdamu v tu nejmíň vhodnou chvíli taky, moje cestování do / z Bruselu minulý víkend tohle všechno posunulo ještě o dva levely výš.

Začalo to už nákupem letenek. Na kiwi.com mají totiž letiště v Bruselu jiný zkratky než na Skyscanneru, takže jsem si v nejlepším úmyslu toho, že ušetřím, koupila omylem letenky na letiště v Charleroi, které je hodinu od Bruselu. No skvělý. Nicméně jsem si to ani tak nechtěla zkazit a když jsem ve čtvrtek den po narozeninách balila, neskutečně jsem se těšila až zase budu ve vzduchu.

V 8 ráno na Ruzyni moc lidí není, až má člověk pocit, že se tu nemůže nic zkomplikovat. I tak mi ale na třech místech zvládli odmítnout novou kartu a já ještě před odletem stihla polít sebe i kufr kafem (to kafe mi zkrátka nebylo přáno!). Po příletu na Charleroi jsem se vydala koupit lístky na shuttlebus do Bruselu s nadějí, že odjíždí každou půlhodinu a tak mám jenom 10 minut. Haha. Nejenže zpáteční shuttle stál 35 euro (takže jestli jsem měla v plánu ušetřit za letenku, přesně to se nestalo), ale ve frontě na shuttlebus stálo venku bezmála 200 lidí. Což jsou asi 4 autobusy. Po půl hodině. To je jen pár minut (HODIN) čekání venku a civění na parkoviště. To ale nebylo to nejhorší. Aby toho nebylo málo, začalo do toho sněžit. V Bruselu, kde bylo celý týden předtím 7 stupňů a doposud nesněžilo zkrátka začalo chumelit. V džínách s dírama a podzimním kabátě jsem tak mrzla ve frontě a přemlouvala telefon, aby ty 2 % baterky vydržely alespoň na cestu do Bruselu. Když jsem se konečně dostala na autobus, cesta místo 50 minut trvalo skoro 2 hodiny (takže tentokrát vymrzl zase ten kamarád, co mě čekal v Bruselu na nádraží).

– – –

Jestli jsem se těšila na vánoční trhy a atmosféru, tak to je přesně to poslední, co při příjezdu do Bruselu najdete. Vojáci se samopaly na nádraží zkrátka na atmosféře moc nepřidaj. A aby toho nebylo málo, hned v prvním metru k nám přistoupil člověk a ve chvíli, kdy se zavřely dveře, začal neuvěřitelně nahlas ječet a ukazovat na všechny z nás s nenávistným pohledem v očích. Jestli mi někdy v životě něco přišlo vážně děsivý, bylo to právě tohle a já měla sto chutí se otočit a letět domů.

Pondělní cesta domů byla ještě horší. V Bruselu bylo celý víkend neuvěřitelně ošklivě, v podstatě od rána do večera sněžilo nebo pršelo. A nejvíc poslední den, přesně ten, kdy jsem měla odjíždět. Když jsem se v té nekončící vánici rozhodla zavolat si Uber na nádraží, tři řidiči po sobě mi to zrušili a další už aplikace ani nevyhledala. Skvělý. Samozřejmě mi hned bylo jasný, že ten vlak, který jezdí do centra jednou za hodinu nemůžu stihnout, a tak jsem se vydala s kufrem v ruce, v teniskách a s holýma kotníkama na autobus s tím, že mě snad odveze alespoň někam na metro. Haha, jo. Autobus tam sice byl, ale na zastávce jenom stál. Když jsem ho s největším odhodláním doběhla a chtěla si koupit lístek u řidiče, oznámil mi, že nikam nepojede. A další autobusy taky ne. Prostě „Too much snow, lady„. A máš to.

Trvalo mi asi 40 minut než jsem došla s kufrem promrzlá pěšky na nádraží a pak tam dalších 15 minut čekala alespoň na nějaký vlak do centra. Sněžit ani pršet nepřestalo během dne ani na chvíli, a tak jsem i na shuttle na letiště čekala venku v dešti, abych se nakonec dostala na poslední volný místo v autobuse (první štěstí týhle cesty?!) a ve mně vzplanula malá naděje, že ta smůla mě konečně opouští…

…ten autobus samozřejmě stejně nakonec odjel pozdě.

Po zkušenostech z celýho dne jsem se na letiště vydala radši dřív, a tak jsem tam nakonec byla už 2,5 hodiny před odletem. Jestli jste někdy byli na letišti v Dubaii, který je plný obchodů, restaurací a kaváren, tak Charleroi je naprostý opak. Je tu jeden duty free shop, jeden foodcourt a trafika. Nic víc. Když jsem šla po hodině čekání ve foodcourtu zkontrolovat tabuli, abych zjistila číslo gatu, čekalo na mě další nemilý překvapení – flight delayed. Jak jinak. O dvě hodiny. Alespoň původně. A tak jsem usedla na zem letiště ve chvíli, kdy už byly všechny obchody zavřený a střídavě četla knížku The Subtle Art of not Giving a Fuck (jak trefný) a hrála Candy crush.

Teprve po dalších 3 hodinách nás poslali do letadla, kde dalších 40 minut čistili křídla od sněhu a já měla pocit, že se snad domů už nikdy nedostanu. Po vzletu jsme se hned dostali do silných turbulencí a já odpočítávala každou minutu letu k přistání. Dvakrát tomu ani nepomohl neuvěřitelně hlasitý Čech za mnou, který si objednal asi 5 panáků alkoholu a stewardovi tykal… tomu se říká reprezentace národa. Když jsme šli konečně na přistání, těsně před ním se ale letadlo zase nečekaně zvedlo a začalo stoupat. Nakonec jsme Ruzyni obkroužili třikrát než jsme konečně přistáli na runwayi a já se tak po 14 hodinách konečně dostala domů. To poslední co téhle šílené cestě chybělo bylo už jen tleskání po přistání.

2 thoughts on “CESTOVÁNÍ ZA „ODMĚNU“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *