Nemůžeš si vybrat nějakej normální sport? #Crossfit

Psal se srpen 2017 a já seděla přilepená na obrazovce a sledovala finále Crossfit Games. Už dřív jsem si přednášky na fakultě zkracovala sledováním Road to Games a Regionals, ale tohle mělo naprosto jiný grády. A já hltala každej jeden záběr a jediný co mi při tom šrotovalo hlavou bylo „mě by to TAK bavilo“. Přemýšlela jsem nad tím už tolikrát, tiše sledovala profily českejch holek a s každým postem jsem věděla, že to prostě musim zkusit. Celý léto jsem měla dost času na přemýšlení co bude dál, když jsem si z olomoucký půlky přivezla prasklej meniskus a poškozenej vaz. Díky tomu jsem si ale uvědomila, že existujou i jiný věci než běhání a chození do fitka, a co hůř (nebo ne?), že mi squash svým způsobem vlastně zas tak nechyběl. A tak jsem se rozhodla, že se po operaci konečně pustim do crossfitu, protože ten se s běháním a Spartanama doplňuje přecejen mnohem líp jak squash.

Nakonec jsem to čekání nevydržela a na první lekci do Meatfactory naběhla už v srpnu.
A byla jsem nadšená. Teda až po tom, co jsem málem vyplivla duši.

Jestli jsem si totiž myslela, že „free trial“ bude pohodovej trénink, protože je přeci pro lidi, co crossfit neuměj, tak jsem si dost naběhla. Nezvedali jsme sice žádný těžký váhy, ale kombinace vesla, wall balů, sedlehů a dřepů na čas mě vyšťavila po dvaceti minutách tak, že jsem ještě 15 minut po tréninku jen seděla v šatně, koukala do zdi, vypila asi galon vody a říkala si, že takhle červená, opuchlá a rozchuchá přeci nemůžu mezi lidi.

A i když jsem měla pocit, že umřu, za dva týdny jsem tam byla zas.

ON RAMP

ON RAMP je kurz, který se skládá ze 4 lekcí (alespoň v Meatfactory), během něhož se máte naučit techniku / provedení většiny cviků a manipulaci s osou, kettlebellama apod., abyste se v gymu nepřizabili. Bez toho Vás zkrátka do gymu samotný ani na WOD nepustěj. Tak nějak jsem si říkala, že to bude easy, protože spoustu cviků jsem už znala a občas cvičila, takže se jich budu muset naučit jen pár.

Haha.

První lekce byla vážně docela fajn. Na pořadu totiž byly dřepy na všechny možný způsoby, což patří jednoznačně mezi moje oblíbený cviky. Třetí lekce (tentokrát už po operační) pak byla zaměřena na clean and jerk a moje tělo absolutně nedokázalo zkombinovat všechny pohyby, který tenhle cvik tvoří, takže jsem ho dělala buď moc pomalu a nebo jsem do toho dala tolik energie, že jsem si osou zadělala na několik krásných modřin na stehnech. „Až budeš mít ty modřiny na jednom místě, tak poznáš, že to děláš správně.“ Ok, modřiny jsem sice měla, ale spíš než jednu modřinu připomínaly víc mapu světa a dvakrát tomu nepomohl ani soud, na který jsem šla přesně za dva dny, takže namísto snahy vypadat slušně a formálně jsem spíš vypadala jako oběť domácího násilí, která se snaží zoufale zakrýt modřiny tmavýma silonkama a vysokýma kozačkama a jako bonus má ještě oflákanou klíční kost od osy. 

Čtvrtá lekce s pokusem naučit nás snatch byla snad ještě horší, protože kdo ví, v jakých místech se osa „nakopává“ asi si umí představit jak je to příjemný, když se trefíte špatně. Do toho jsem ještě občas zaznamenala problémy se stabilitou, takže nemít na nohou nano, dost pravděpodobně by mi osa už dávno spadla na hlavu. A i když mi modřiny z cleanů už pomalu zmizely, zadělala jsem si rovnou na nový. Závěrečnej WOD se pak skládal z air biku (a teprve v tu chvíli jsem pochopila, že naživo je to ještě větší hnus než když na to jen koukáte na Youtube), snatchů a handstand shoulder touches. Musela jsem asi vypadat, že za chvíli umřu, protože trenér mě utěšil větou, že ti co se ráno málem pozvraceli, dostali jako útěchu crossfitovej náramek. No, tak jsem v tom alespoň nebyla sama.

V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že tyhle hodinový tréninky nakonec vydaj tak za 3 tréninky ve fitku a že už po prvním tréninku mě absolutně přešla chuť do toho fitka chodit a potkávat tam pořád stejně otrávený lidi, který se perou o dvě osy na celý fitko a zatímco já si kdesi v rohu zvedám to svoje, oni seděj na lavici a obdivujou svůj bicák každý čtyři opakování. A tak jsem se v podstatě ze dne na den rozhodla ukončit členství ve Fitinnu s tim, že od teď budu chodit už jen na crossfit, běhat nebo plavat. 

Protože jsem se ani po poslední lekci necítila, že bych dostatečně chytla techniku, naběhla jsem hned v neděli na open gym do tělocvičny trochu potrénovat. Po warm-upu s kettlebellama (asi jedna z věcí, u kterých se cítím alespoň trochu jistě), jsem si zase vzala do ruky osu a zkoušela jedno opakování za druhým. To nejlepší na tom ale bylo, že i když to nebyla vedená lekce, stejně se mi tam skoro většinu času někdo věnoval, radil s technikou, ukazoval mi cviky i desetkrát dokola a nedošly mu nervy ani po tom, co jsem to dělala 15x za sebou pořád špatně. Největší (teda další, ale tentokrát fakt největšíAU pak přišlo, když mi bylo vytýkáno, že do toho nedávám žádnou energii a já v nejlepším úmyslu „nakopla“ (má tohle slovo nějakej oficiální crossfitovej výraz?!) osu tak, že se slovy „To je ono!“ sice vyletěla do vzduchu jak nic, nicméně já už během toho věděla, že to ono rozhodně nebylo, protože moje stydká kost to odnesla za všechny ostatní dohromady, a já si na památku odnesla další modřinu, o který jsem tentokrát ale věděla jen já. 

I tak jsem se ale hned další den vydala na klasickej WOD s obavama, že na tyhle tréninky chodí zkrátka všichni a to i ti, kteří ty cviky dělaj už roky, a že to nemůžu nikdy zvládnout. Po tom, co jsme po týmovým warm upu udělali asi 50 dipů na ruce a já tak ztratila většinu síly už po 10 minutách, přišel na řadu 20 minutovej WOD, kdy jsme každou lichou minutu museli odveslovat 10 kcal a každou sudou udělat 6 burpees a 6 shoulder pressů. Kromě toho, že jsem myslela, že umřu už po 8 minutách #shameonyou, odnesla jsem si z tréninku modřiny na předloktí a na ramenou, protože s každým dalším opakováním se moje schopnost koordinace kettlebellu snižovala tak, až mi prostě občas fláknul o rameno a já si domů odnesla kromě pocitu na zvracení dalších pár modřin. 

Když jsem pak přišla ve středu do školy ve stavu, kdy mě pomalu bolelo i zvednout ruku a měla jsem všude na těle modřiny, přerušila moje nadšený vyprávění o trénincích Adéla se slovy „Hele, ty si fakt nemůžeš vybrat normální sport, co?„, což nebylo snad nic víc než reakce na Spartany, ze kterých jsem někdy přijela ještě v horším stavu. 

Včerejší WOD ve dvojicích mě bavil snad ze všeho nejvíc. Časovej limit byl 20 minut a i když jsme ho nestihli o 20 kliků, konečně jsem zas jednou neměla pocit, že umřu (i když jsem cítila snad každý sval na těle) a tentokrát z toho vyšla i bez modřin, jen se spálenýma loktama od gumy z toho, jak jeden z dvojice držel plank zatímco druhý cvičil. V šatně jsem pak zase vypadala jako bych vylezla z bazénu, což je ideální stav, když jede z crossfitu rovnou na večeři do Soha+.

A i když to možná zní že hrozně trpim, občas se dva dny po tréninku nemůžu ani pohnout, vypadám jako zmlácená a při tréninku se neskutečně nadřu, protože namísto techniky všechno tahám silou, neskutečně mě to baví. Na každým tréninku se totiž naučim něco novýho, občas se mi povede i nějakej ten cvik, kterej mi do tý doby ani trochu nešel a pomalu se mi snad vrátí i ta fyzička a síla, která po 3 měsících bez cvičení už dávno odešla. A to všechno by samozřejmě nebylo bez lidí, kteří jsou na každým tréninku neskutečně milí a já si tak nemusim připadat jako úplný pako, když to jde všem kolem kromě mě.

Takže jestli někdo přemýšlíte o tom, že byste to taky zkusili, Meatfactory doporučuju všema deseti.
A rozhodně toho nebudete litovat!

3 thoughts on “Nemůžeš si vybrat nějakej normální sport? #Crossfit

  1. Ahoj.
    To je hrozně milej článek, protože na instagramu sleduju pár holek, které crossfit dělají, ale nikdy jsem si neuměla pořádně představit, jak velká dřina to asi je. Ale koukám, že dost velká. Takže nejdřív děkuju za přestavení tohoto zajímavého sportu, tedy alespoň pro mě je to dost zajímavé.
    Já jsem dělala několik let atletiku, s tím jsem ale nakonec skončila kvůli maturitě a nyní kvůli vysoké škole. Ale nikdy jsem tak úplně nepřestala běhat. Naplňuje mě to a dává mi to určitým způsobem pocit výjimečnosti. Že se dokážu dokopat k tomu, abych vstala z postele a šla si nakopat zadek i při dešti nebo ve vedru.
    Na jednu stranu mě samotnou crossfit nikdy nelákal, na druhou stranu, když vidím ty vypracovaný těla, tak si říkám, proč ne?

    1. Jestli tě to zajímá, pak to určitě běž zkusit! Na druhou stranu, jen pro namakaný těla to není. Koneckonců, atleti na tom s tím tělem přeci taky nejsou špatně! 😀 důležitý je dělat co tě bude bavit 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *