BACK TO THE START

„Tak já myslim, že už je to dobrý. Můžeš zase začít normálně trénovat.“

YAAAAAAAAAS.

Tak tyhle slova jsem slyšela někdy první týden v lednu, když jsem nadobro skončila s rehabilitacema kolene po říjnový operaci. Tak moc jsem se těšila, až si zas konečně budu moc jít zaběhat aniž bych musela myslet na to, že musím neustále dávat pozor. Vzhledem k tomu, že jsem si ale ještě z oslav novýho roku a tréninku vykoledovala začátkem novýho roku krční límec, musela jsem s běháním ještě chvíli počkat. Ten den ale nakonec přišel. A já 19. ledna snad poprvé od srpnového Spartana zase vyběhla ven.

Venku bylo na leden vcelku hezky, i když teploty se držely při nule. Navlíkla jsem se do svýho klasickýho lupičskýho outfitu od Reeboku, zavázala tkaničky, nasadila sluchátka, zapla navigaci na garminech a vyběhla. Cítila jsem se naprosto skvěle. V uších mi zněla oblíbená písnička, pod nohama ubíhaly metry a já byla překvapená, že mě koleno ani trochu nebolí. KONEČNĚ. Najednou jsem v dálce před sebou zahlídla paní s vlčákem. Běžela jsem vstříc a když se cesta zužovala, zpomalila jsem. Až jsem nakonec zastavila úplně.

Nemusíte zastavovat, on by Vás nekousl, mladá slečno.“
Já se ho nebojim… já už prostě jen nemůžu.“

Jestli na tom běhu bylo tenkrát něco pozitivního, tak maximálně to, že jsem svojí odpovědí tu paní rozesmála. Co se to ksakru děje? Uběhla jsem sotva 800 metrů a už jsem lapala po dechu. Ten den jsem uběhla jen něco málo přes 5 km a upřímně, byl to asi nejhorší běh mýho života. Veškerý počáteční elán a entusiasmus včetně veškerý energie se rozplynuli v průběhu těch pěti protrpěných kilometrů. Nechápala jsem to. Ale to poslední, na co jsem měla v následujících dnech chuť, bylo běhat.

Trvalo to přes dva týdny, než jsem se odhodlala znovu rozběhnout. A protože jsem toho názoru, že běhat na páse je mnohem snazší než běhat venku, obzvlášť, když jsou venku dva stupně a neustále fouká a prší, vydala jsem se v pondělí do univerzitního fitka. Protože jestli jste už viděli fotky, to fitko je tak skvělý, že by se do něj člověk nejradši nastěhoval. Nebo taky fakt, že za 31 dní mám běžet půlmaraton v Haagu. Vyberte si.

Stoupla jsem si na pás a absolvovala stejnou rutinu. Utáhnout tkaničky, nastavit playlist, zkontrolovat culík, zapnout hodinky, běžet. A protože jsem chtěla začít zlehka, nastavila jsem rychlost na 10 km za hodinu. No, to není vůbec tak strašný, jak jsem čekala! V uších mi zní oblíbená písnička, zvyšuju rychlost na 10,3 km a z okna pozoruju studenty procházející kampusem. Když v tom se mi najednou rozbuší srdce, začne píchat v boku. Zpomaluju, jenže to nestačí.  Zpomaluju ještě víc až nakonec přecházím v chůzi. Uběhla jsem sotva kilometr. DO PR*ELE UŽ. Na tohle prostě nemám. Pomalým výklusem dobíhám alespoň sedmý kilometr a hodinky hlásí čas přes 45 minut. Jsem zpocená od hlavy až k patě, v obličeji rudá jak trenky na hradě a přistihávám sama sebe zírat tupě z okna se slzama v očích. Ještě na páse si vzpomínám na větu svýho táty, když mě čekal v cíli po doběhnutí mýho prvního půlmaratonu, já mu hrdě zahlásila čas a on se zasmál a odpověděl „to jsi to šla pěšky, ne?“ . Samozřejmě, že si v tu chvíli dělal srandu a byl pyšnej, že jsem vůbec doběhla.

Ale co je k sakru tohle za tempo?

Upřímně jsem pomalu začínala propadat v zoufalství. Tak strašně dlouho jsem se těšila, že budu moc zase začít naplno trénovat, že když jsem konečně mohla, vůbec to nešlo. Bylo mi do breku. A nebylo to jenom o běhání. „Nešlo“ mi to v podstatě nikde na tréninku. Jakoukoli váhu, kterou jsem dřív zvedala raz dva, jsem teď zvedla sotva párkrát. A kdykoliv byly na crossfitu na pořadu dne shyby, měla jsem chuť to rovnou zabalit a odejít z tělocvičny. Protože když neuděláte ani jeden, co teprve série 21-15-9. Ten problém ale samozřejmě nebyl jen ve shybech. Když jsme pak na dalším tréninku dělali frontsquaty a já se s osou vydala směrem k zemi a zastavila se ve dřepu, byla jsem přesvědčená, že se prostě nezvednu. Veškerá důvěra v koleno byla ta tam a já se s bolestí sotva zvedla zpátky. „Tak jo, poslední sada po pěti a naložte si kotouče.“ AHAHAH. Měla jsem asi dvacet vteřin na to se rozhodnout, jestli přiznat, že víc prostě nezvednu a nebo tam naložit alespoň něco. Protože pomalu i ten nejslabší člověk je schopnej dřepnout aspoň s pětkama. A já se snad poprvý po dlouhý době rozhodla potlačit svoje ego a prostě si nechat jen tu osu.

Když jsem se v pondělí po tom hrozným běhu vracela celá nešťastná z tělocvičny a zalehla ke svojí oblíbený knížce Železné srdce, nebyla jsem schopná ze sebe dostat tu frustraci. Po pár stránkách jsem knížku zavřela a odhodila na noční stolek. Ten člověk přežil rakovinu, má umělou kyčel, rameno a transplantovaný srdce a uběhl ironmana na Hawaii. A ty tu brečíš kvůli tomu, že neběháš tak, jak by sis představovala.

A v tom jsem si to uvědomila.

Celej ten problém byl totiž v tom, že jsem očekávala věci, který se racionálně neměly dít. Moje hlava se totiž v posledním půl roce upnula k představě, že na jaře budu zase moct sportovat. Že znova uběhnu půlmaraton, že si zaběhnu nový PR, že zdolám nizozemskýho Spartana a Viking run, že konečně zaběhnu desítku pod hodinu. Že se ze mě stane crossfiťák, co udělá 10 shybů a 50 burpees a bude zvedat bomby pecky na deadliftu jako Blanka nebo Lucka. Protože to už budu přeci zdravá. A nebude mi nic stát v cestě. Jen jsem v celým tom očekávání zapomněla na jeden malej detail. Jak chceš běhat stejný tempa jako dřív, když jsi naposled běžela přes 10 km v červnu? Jak chceš dřepovat se závažím, když jsi naposled udělala dřep v srpnu? Jak tě proboha napadlo běžet půlmaraton, když jsi od července uběhla asi 40 km? Celou tu dobu jsem se těšila, že začnu trénovat a že budu lepší než před tím. A přitom jsem si vůbec neuvědomila jednu zásadní věc. Nejsem na tom jako dřív. Jsem na tom mnohem hůř. Jsi na tom jako každý jiný člověk, který by půl roku nesportoval…

JSI SLABÁ.

Možná si říkáte, že je to frustrující. Uvědomit si, že jste vlastně úplně na začátku toho všeho. Na stejnym začátku, kde jsem byla před těma třemi lety, když jsem začínala. Jenže já z toho překvapivě nebyla vůbec  smutná. Usmívala jsem se. Rozhodla jsem se, že zkrátka přestanu na nějakou dobu sledovat časy, vzdálenosti a váhy a zaměřím se jen na to, abych trénovala a aby mě to zase bavilo. Když jsem šla pak za dva dny běhat, uběhla jsem přes 11 km. Jasně. Bylo to vlastně stejným tempem asi jako kdybych šla pěšky. Ale možná právě proto, že jsem se nehnala za žádnou rychlostí a bylo mi jedno kolik kilometrů uběhnu a jak rychle, byl to vlastně poprvý za tu dlouhou dobu běh, který jsem si užila. Tak nějak jsem překvapila i sama sebe. A byla jsem šťastná.

V tu chvíli jsem si uvědomila jednu důležitou věc.
Pokud se chce člověk stát silnějším, musí nejdřív uznat svojí slabost. 

A i když upřímně nevím, jestli se za měsíc postavím na start půlmaratonu nebo jen desítky, jestli se vůbec někdy naučim pořádně snatch a nebo si příště při chození po rukou opět téměř nezlomim krční páteř, jedno vím jistě. Od teď to všechno bude už zase jen zábava.

A jestli tyhle moje znovuzačátky chcete sledovat se mnou, víte kde.

Mějte krásnej zbytek víkendu!

10 thoughts on “BACK TO THE START

  1. Úplně tě chápu… zranila jsem si koleno v dubnu, tři dny před začátkem sezony, takže jsem o celu přišla. Od listopadu zase trénuju, ale všechno, co jsem měla natrénováno, jsem ztratila. Na mým těle je poznat každej den bez pohybu, takže jsem za půl roku dost přibrala… ale minulej týden jsem hrála první zápasy a dokonce byla na den na lyžích! Tak už snad bude jenom líp! 🙂 Držím palce!

  2. Děkuju za tenhle článek. Ne-jednou jsem si prošla tím samým, za poslední rok jsem se takhle od nuly rozběhávala dvakrát. A věř, že za pár týdnů budeš zase v původní formě. Všechny začátky bolí, ale pamatuj si – bolí pořád míň než jakékoliv konce.

    1. Niki, vždyť ty seš na trati úplná střela! Ale je mi jasný, že všechny ty časy jsou maximálně vydřený a že sis tímhle taky párkrát prošla 🙂 Budu doufat, že máš pravdu a že za pár týdnů budu zpět!

  3. Já jsem takhle na startu už přes pět let a přijde mi, že se nikam neposouvám a klesám stále níž. Stačí 14 dní v klidu kvůli nemoci/bolavýmu kolenu nebo zádům, a už jsem zase na svým minimu. Už zase neudýchám 3 km, nevydržím 45 s plank, o dřepech nemluvě… Achjo. Ale vždycky si na ten začátek stoupnu a snažím se a třeba někdy překonám svoje životní rekordy (které jsou oproti tobě směšné, zatím jsem zaběhla nejvíc jen 5 km :D). Jenom mi pořád chybí vůle.

    Držím palce, ať se to všechno rozhýbe, hlavně, že je koleno v pořádku 🙂

    1. Mockrát děkuju a budu držet palce i tobě ! Je úplně jedno, kdo má jaký cíl, jaký to má být čas nebo kolik kilometrů, důležitý je se nevzdat 🙂

  4. Veľmi ma to mrzí, že si si týmto všetkým musela takto prejsť. Ja ti budem držať palce. Ja v posilke väčšinou skôr bicyklujem a vonku bežím. Niekedy to, že musíš začínať odznova ťa skôr tlačí dozadu, že sa na to vykašleš ale maj pevnú vôľu. Za chvíľku budeš zasa s5, uvidíš. Mne hodne pomáha keď si nedávam žiaden limit. Bežím toľko, koľko vládzem. Keď viem, že ešte môžem len som lenivá tak pokračujem. Keď viem, že už to moje telo nezvláda, netrápim ho.

    Je pekné, že si sa takto o tom podelila.

  5. Pingback: WHY I RUN. #1500KM
  6. Pingback: CPC LOOP DEN HAAG

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *