„NEMUSÍŠ BÝT HUBENÁ, ABY TĚ MĚLI RÁDI“ #PPP

Disclaimer: Tenhle článek obsahuje až moc upřímnosti, trochu sarkasmu a o něco víc ironie. Myslim, že sami zvládnete poznat, co je co. A jestli si na to netroufáte, zkuste rovnou ten červenej křížek v rohu vaší obrazovky. 

. . .

„Hele a nepřibrala jsi? .. Ti nějak narostly prsa.“

Oh well.
Díky za poznámku, bez Tebe bych si toho nevšimla.
Jo a.. taky Tě ráda vidim.

Tak přesně touhle větou začal můj první den druháku na střední. A zatímco si všichni vyprávěli svoje zážitky z prázdnin, ve mně se už od rána vařila voda. Jak může mít někdo tak blbý kecy? Jo aha, já zapomněla. Píše se rok 2013, moje třída je plná puberťáků a zatímco holky řeší nový písničky Justina a svoje letní lásky, 90 % chlapecký populace je rádo za každej jeden chlup, co jim vyraší na bradě a jejich největší zážitek je, když je rodiče chytnou při jejich ranní dávce posilování pravý ruky. A v mezičase, samozřejmě, stíhají probrat každou jednu holku ze školy, od velikosti prsou po tvar jejího zadku a maj všechny tak v malíku, že se doma nepotřebujete ani vážit na to, abyste věděli, jak na tom jste.

 JENŽE,

ač všichni chápeme, že je na světě spoustu krásných vět, kterými jsem mohla svého milovaného spolužáka poslat ta tam, moje šestnáctileté já se nezmohlo na nic víc, než ho poslat decentně do háje a večer si vybrečet oči do polštáře. A tak jsem se svým nalomeným sebevědomím pokračovala vstříc prvnímu pololetí přesně do momentu, kdy na mojí postavu přišla první narážka od kluka, kterej se mi líbil. V tu chvíli se veškerý vnímání mojí postavy sesypalo jako domeček z karet a já si poprvý v životě sama o sobě myslela, že jsem tlustá a ošklivá. (A že mě nikdy žádnej kluk nebude chtít, pokud budu vypadat takhle. Natož, aby si mě vzal.)

A TAK JSEM VYMYSLELA PLÁN.

Protože jestli je tohle to jedinej důvod, proč mě nechce, pak se to dá docela lehce změnit. A když budu hubená jak lusk, nebude už stát mně ani mýmu princovi na bílým koni nic v cestě, ne?.

Ach, Bože, Deniso. Bože, Bože, Bože. Tvé dvaadvacetileté já nad tebou právě brečí. 

A tak jsem začala hubnout. Zezačátku se to zdálo být docela nevinný. Prostě jsem trochu omezila jídlo, přestala jíst sladký a konečně se naučila pít čistou vodu, (kterou jsem do tý doby považovala za téměř nepitnou a pila jenom sladký minerálky). Vzhledem k tomu, že jsem trávila týdně přes 10 hodin tancováním v tělocvičně, o pohyb jsem neměla nouzi. A světe div se, za první měsíc jsem jenom touhle úpravou stravy zhubla asi 2 kila.

Tak ono to fakt jde! A ani to nebolelo. 

JENŽE. Kdo jednou okusil, chce víc. A tak jsem se po dvou měsících snahy, kdy jsem zhubla ještě víc, než jsem přibrala za prázdniny, rozhodla pokračovat. Od ledna jsem začala běhat (tady bych ráda připomněla, že jsem měla na střední omluvenku z běhání kvůli kolenu.. a taky proto, že jsem běhání nesnášela). Ale běhala jsem. A víte proč? Ne proto, že by mě to bavilo. Ale proto, že mi někdo řekl, že se tim spaluje nejvíc kalorií. Začala jsem si psát jídelníček. Začala jsem počítat kalorie. Každou sérii. Každé opakování. Zapisovat si každý jeden cvik. A když jsem to zrovna nestíhala se školou a nebo tanečním tréninkem, cvičila jsem alespoň doma večer. Samozřejmě potají. Cvičila jsem a cvičila, až jsem se stala absolutně posedlá. Někdy jsem nepřestala dokud jsem neudělala tisíc opakování. A čeho? To bylo fuk. 100 sed lehů, 100 sklapovaček, 100 nůžek, 200 dřepů, hip thrusty. Nakonec toho všeho ještě pár opakování planků, ať to všechno pořádně hoří. A když jsem zrovna nemyslela na cvičení nebo nevymýšlela tréninky, přemýšlela jsem o jídle téměř 24 hodin denně. Počítala kalorie, sacharidy, bílkoviny, cukry, vážila si každej gram co jsem snědla a do sešitu zapisovala snad každé sousto.

A stejně najednou přišel moment, kdy jsem se pořád snažila, ale váha už dolů nešla.

A tak jsem čekala, ale váha se pořád ne a ne hnout. A tak jsem zkoušela co se dalo. Spalovač? Dej to sem. Potravinářská fólie? No jasně, kdo by se nechtěl obalit plastovou folií a zpotit se jako prase, to musí být pro kůži nesmírně zdravý. A tak jsem běhala a cvičila, běhala a cvičila a běhala a cvičila. A nejedla. Sama jsem přesvědčovala, že nemám hlad, až jsem ho vážně neměla. A co na tom bylo nejhorší? Byla jsem na sebe pyšná. Do teď si pamatuju jak jsem kdesi na pinterestu narazila na obrázek, že za každých 3500 jumping jacků zhubnete půl kila. A tak jsem to samozřejmě zkusila. A víte co? Zhubla jsem víc než to. Ještě aby ne, zkuseli jste někdy naskákat 3500 jumping jacků? To Vám zabere tolik času a energie, div že nevypotíte život.

. . .

Tohle všechno s sebou samozřejmě kromě cvičení a jídla neslo i spoustu věcí kolem. Trvalo to jen pár měsíců a lidi kolem si začali všímat. Začalo to nevinnými komplimenty na to, že jsem zhubla a vypadám líp. S každým kilem dolů se to ale otáčelo v uštěpačný poznámky typu „Nechtěla by ses taky někdy najíst?“ a nebo „To chceš vypadat jako kostra?“. Nakonec to vyústilo v to, že mi spolužáci „nenápadně“ podbízeli jídlo, zvali mě na obědy a dělili se se mnou o svačiny, což jsem vždycky odbila větou „nemám hlad“. Úplnou třešničkou na dortu pak bylo, když matky mých kamarádek volali mojí mámě, co s tím jako bude dělat a z některých úst jsem si párkrát vyslechla, že bych se měla jít léčit.

A já v tu chvíli měla chuť jen na všechny křičet, ať si sakra všímaj svejch životů a neřeší ten můj, protože jim do toho nic není.

Jo a mimochodem, ptáte se jak to dopadlo s tím princem?

No tak ten se do mě (světe div se) taky nezamiloval.

Jenže mojí veškerou snahu o získání jeho náklonnosti a následnej heartbreak zalepil jeden, ne tak úplně předvídanej, side effect tady toho všeho. S každým kilem dolů a každou kostí a žebrem, který mi víc a víc vystupovaly skrz kůži ven, se našel minimálně jeden kluk, kterej se mi najednou rozhodl věnovat pozornost. Ano pánové, přichází vaše chvíle. Ať už to byly hokejky, fotbalisti a nebo jakýkoliv další nagelovaný a potetovaný reprezentanti svýho druhu, záhadně se po několika letech kamarádství ucházeli o mojí pozornost. Ty malý prsa a rovnátka (to byly časy!) nějak zázračně přebily vystouplý klíční kosti, plochý břicho a placatej zadek. A tahle (tenkrát ještě chtěná) pozornost o dost převyšovala všechny ty negativní ohlasy z jiných stran.

Za ten půl rok jsem zhubla skoro 12 kg.
Při svý výšce 170 cm jsem měla 51 kg.
A to v 17 letech opravdu moc není.

Jenže já si přesně TAKHLE přišla hezká. Poprvý v životě se mi dostávalo tolik pozornosti od kluků, že jsem věřila tomu, že právě takhle budu šťastná (vždyť mi jeden z nich dokonce koupil obrovskýho plyšáka z výlohy Replay jen proto, že jsem na snapchat přidala fotku, že kdo mi ho koupí, toho si vezmu. Ne, nevzala jsem si ho. A ano, toho plyšáka mám pořád doma.)

KDY SE TOHLE VŠECHNO TEDA ZASE ZLOMILO „K NORMÁLU“?

První momenty, kdy se ve mně začalo lámat, že tenhle „lifestyle“ má i svoje černý stránky byl (haha, teď si určitě myslíte, že to byl hlad!), ale ne, nebylo v tom zase nic jinýho, než kluci. Postupem času jsem totiž začala zjišťovat, že se mnou neranděj proto, že bych byla milá, zábavná, chytrá a okouzlující (což je samozřejmě jen demonstrativní výčet, ne sebechvála), ale proto, že jim imponovalo mých 30 kg i s postelí. Ani trochu je nezajímalo nic z mojí osobnosti jako to, že jsem vedle nich vypadala dobře na party nebo v létě na koupáku. A tak na sebe zlomený srdce opět nenechalo dlouho čekat.

Ten moment ale přišel ještě jeden. Tenkrát jsme byli s rodičema na dovolené v Turecku. Byla neděle a pořádala se jakási slavnostní večeře, jejíž součástí byla ta naprosto skvělá flambovaná „horká“ zmrzlina. A já jí samozřejmě snědla jak za tři. Jenže ten chvilkovej pocit naprostý delikatesy okamžitě vystřídaly vyčítky a počítání kilometrů, který budu muset naběhat, abych jí ze sebe zase dostala. Když jsem pak byla vyslána na pokoj, abych něco přinesla, zrodil se v mojí hlavě ten geniální (a zároveň asi nejděsivější nápad).

„Když to vyzvracím, zbavím se toho hned.“
A tak se taky stalo…

Najednou jsem po pár minutách seděla v koupelně na zemi se slzami v očích, necítila jsem pocit úlevy, ani jsem na sebe nebyla pyšná (jako v průběhu posledních měsíců). Na místo toho jsem tem seděla a celá zděšená tupě zírala do stěny. Uvědomila jsem si, že tohle už přeci není normální a že jestli s tím okamžitě nepřestanu, časem bych se taky mohla jít léčit.

A tak jsem prostě přestala.

A tak tu stojím teď.
Po 4 letech, zpátky se svými dvanácti kily nahoru a stejně spokojená. 

. . .

A když se mě teď někdo zeptá, jestli je něco, co bych na svojí postavě chtěla změnit, je toho spoustu a zároveň nic. Můžete chtít větší bicák, užší pas nebo hubenější nohy a zároveň být naprosto v pohodě s tím, jak vypadáte.

A až zas potkám kamaráda, který mě 5 let neviděl a zeptá se „Co se to stalo? Tak hubená si bejvala a teď tohle?!“ zasměju se, pustím si písničku a po tréninku mu s radostí pošlu fotku pizzy, zatímco on se bude ládovat kreatinem před jeho další „profesionální“ IFBB soutěží a brečet nad vším, co obsahuje byť jen stopu cukru. Protože zatímco on se bude bezmezně honit za velikostí svýho bicáku (na kterej určitě sbalí nějako bikinu a budou spolu žít šťastně až do smrti), já si budu spokojeně a plnohodnotně žít svůj život.

A tak mi na závěr dovolte dvě rady, který bych teď zpětně tloukla do hlavy svému 16 letému já:

Holky, ať už slyšíte ze svého okolí cokoliv, nikdo na světě nemá právo soudit ani hodnotit vaší postavu nebo dokonce po vás chtít, abyste jí měnily. Až bude mít zase někdo narážku na vaší postavu, nedejbože vaše drahá polovička, ukažte mu kde jsou dveře a pošlete ho víte kam. Ten pravej vás bude mít rád takovou jaká jste a nikdo jiný za tu změnu nestojí. Kromě Vás.

A pánové, vy si odpusťte ty hloupé a uštěpačné poznámky a narážky vůči ženám. Nikdy nevíte, co taková hloupá poznámka nebo popíchnutí může v našich hlavách způsobit a možná jste to nevěděli, ale my o nedokonalostech našich postav víme i bez vás. Koneckonců, vy taky nevypadáte jako David Beckham a nikdo váš obvod bicáků nebo vaše břišní svalstvo nekomentuje.

18 thoughts on “„NEMUSÍŠ BÝT HUBENÁ, ABY TĚ MĚLI RÁDI“ #PPP

  1. Pěkný článek! Ale stejně se nad tím už chvilku zamýšlím z psychologického hlediska a zkusím tady své myšlenky odložit. Jsi si jistá, že bys byla kde jsi a jaká jsi, kdybys ono hubnoucí, cvičící, běhající martýrium nepodstoupila? Ke všemu si troufnu tvrdit, že možná máš nahoře oněch 12 kilo, ale ve větší míře ho máš nahoře ve svalech. Mýlím se?

    Já si myslím a sám jsem to párkrát zažil, že tyhle věci nás posilují, proto po jakémsi uvědomění se vrátíme k normálnějšímu životu, ale jsme vnitřně i fyzicky silnější.

    Podobných hubnoucích a cvičících momentů jsem měl ve svém životě několik a dá se říci, že pokaždé byly způsobeny jak jinak než „ženou“, respektive ženami a jejich poznámkami 🙂 Čili nejsme to jen my, ale řekl bych, že si naše pohlaví mohou v klidu podat ruce.

    Naposledy se tak stalo v létě 2016. Poslouchal jsem nějakou dobu poznámky na svoje břicho. Cvičil jsem, běhal jsem, ale břicho tam prostě bylo… No a pak jsem byl v podstatě vyměněn, opuštěn a tak nějak to na mě dosedlo, přišla kámoška Depka. Po dvou dnech koukání do stropu a balení toho co je v tom Holandsku legální jsem se nakonec zlomil s tím, že to není řešení a změnil pár věcí.

    Za prvé jsem přestal žrát, jedl jsem, ale po letech snahy o vyváženou stravu a jezení x krát denně jsem začal jíst 3x denně. Začal jsem snídat! Řekl jsem si, že klidně přijdu do práce později, ale každé ráno se nasnídám!
    Drasticky jsem omezil sacharidy a z nich točil rýži a quinou. Brambory nebo knedlíky jsem si dával jen v ČR, kde jsem ale nebyl více jak 2x za měsíc na 2 dny.
    Za druhé začal jsem chodit. Chodil jsem domů z práce pěšky, každý den asi 6km, zhruba hodina, ani ne rychlé, ani ne pomalé chůze. Následně jsem k tomu přidal i víkendové návštěvy fitka nebo běhání.

    Za první měsíc jsem zhubnul asi 9kg, za druhý 6 kg, za třetí 3kg. Na začátku září jsem měl 107 kilo a na přelomu listopadu a prosince jsem byl na 89 kilech. Pak šla kámoška Depka o dům dál.

    Jenže mě to mnohému o sobě samém naučilo. Změnil jsem životosprávu podle toho jak jsem náhodně odhalil. Přibral jsem, ale asi 5-6 kg. Váha už se mi rok a půl točí +- 2 kila okolo 95. Bicáky jsem si nikdy neměřil, ale geneticky jsem měl vždy postavu svalnatou, jen to břicho. To zmizelo a já se cítím dobře a hlavně se změnou stravy zmizela dost i únava. Každé odpoledne mezi 15-18:00 jsem býval zombie a usnutí jsem se bránil jen žvýkáním nějakého jídla… To je pryč!

    Běhání mě teď víc baví, se ztrátou váhy jsem i s přibývající roky konečně otočil zpomalovací tendenci a meziročně jsem měl na půlmaratonu časy lepší o 15-18 minut.

    A tohle všechno mě trošku přivádí k tomu prvotnímu zamyšlení z mého prvního odstavce. To že chlapci přestanou mít komentáře, bych jen řekl, že by je neměly mít ani dívky, i chlapcům poznámka může ublížit. Asi ne těm namyšleným borcům, kteří si o přestávkách měří bicáky a řeší pozadí či popředí každé holky, která okolo nich projde, ale těch kteří sedí někde potichu v koutě…
    No a pokud tyto tebou popsané holky, nebo mnou popsaní kluci, nedostanou nějaký hodně silný emoční impuls, tak nic nezmění a rozhodně se nedostanou tak daleko a tolik se nevyprofilují, nebo ne tak rychle, jako ty…

    Snad chápeš co tímto celým zamýšlím. Onen break point, kdy změníme sebe i své myšlení a chování.

    En hoe gaat het met jouw Nederlands? Heb je ook een taalcours? 😉

    1. Mirku, děkuji za komentář!
      Rozhodně máš pravdu. Bez téhle zkušenosti bych možná dnes „nebyla tam, kde jsem“, možná bych se vnímala jinak, možná bych do teď počítala kalorie a nebo by ten zlom přišel později, kdo ví. Je to zkušenost, která dost naučí, ať co se týče chování lidí kolem tebe nebo vnímání svého těla.
      Tobě gratuluji. Ač to, co Ti ona žena udělala rozhodně není milé, i z Tvého komentáře mi přijde, že Tě to posunulo někam dál a rozhodně lepším směrem. A pořád si stojím za tím, že jestli Tě někdo „vymění“ jen kvůli tělu, pak si Tě rozhodně nezaslouží 🙂
      A ne, jazykové kurzy tu nemáme, teda máme, ale jsou dost drahé, takže zatím se učím jen to, co jsem pochytila od místních nebo z různých emailů, které mi chodí jen v Holandštině 😀

  2. Deni, napsala jsi to výborně, já bych za sebe dodala, že tedy nejsem sportovec. Vždycky jsem byla akorát. Ale. Když jsem v 18 vážila 48, připadala jsem si tlustá, ve 20 s 50 kily taky, teď po dvou dětech s 54 kily opět. Co tím chci říct? Že si my ženy asi budeme připadat tlusté, i kdybysme snad vážily 30 🙂 teď už to beru s rezervou, je to prostě tak a cítím se akorát. Ale dřív jsem ty kila taky docela prožívala, přitom nebylo co. Krásný den, Iva

  3. Panebože. Článků na podobný téma jsem četla už třeba milión, tenhle se mi ale líbil snad nejvíc. Zbožňuju tvůj smysl pro hovor a způsob psaní, upřímnost a takovou tu “syrovost”. Wau. Sama jsem si něčím podobným prošla a dost to ovlivnilo můj život. Díky bohu, že jsem se snad konečně dostala do stádia, kdy mi mít thigh gap & six pack nestojí za 2 hodiny cvičení denně a žádnej společnejskej život, deprese a brek. Přijde mi dost smutný, že problémy se svojí postavou jsem začala mít (kvůli kecům ostatních) už tak v 10 letech a myslím si, že se jich asi nikdy úplně nezbavím. Ve 13-16 letech jsem si pak prošla takovým delším obdobím ortorexie a (skoro) anorexie, vystřídaných ještě delším záchvatovitým přejídáním a neskutečnou nenávistí mě samotné. Dlouho jsem se bála se o tom někde veřejně zmínit, protože vím, že by se toho lidi mohli chytit a začít komentovat každý jídlo, každej pohyb a sledovat jestli už jsem “zdravá”. Soudit mě a přestat si o mně myslet, že jsem normální. Hrozně, hrozně jsem si zamilovala tohle: “A když se mě teď někdo zeptá, jestli je něco, co bych na svojí postavě chtěla změnit, je toho spoustu a zároveň nic. Můžete chtít větší bicák, užší pas nebo hubenější nohy a zároveň být naprosto v pohodě s tím, jak vypadáte.” Mám pocit, že si tím vystihla naprosto všechno. ❤️

  4. Po dlouhé době jsem přečetla celý článek bez přeskočení jediného písmenka. Skvěle napsané! Pamatuju si jednu scénu od nás z gymplu, mohli jsme být tak ve třeťáku. Spolužačka, drobná holka s pěknou postavou a jemným obličejem, šla k tabuli, a kluci za mnou ji hned začali komentovat. „Heleď, koukej na ni, jaký má prsa.“ – „Dyť je hnusná, všechno se na ní klepe.“ Tenkrát mě šokovalo, že kluci v tomhle věku, ještě ke všemu na gymplu, jsou schopní vypustit z pusy takové kraviny.

  5. Hezky jsi to napsala! Také jsem si takovým obdobím prošla, už bych si to nechtěla celé začít znovu, ale myslím, že mě to celkem posílilo a posunulo vpřed, jinak bych nebyla tam, kde teď jsem. Měj hezký den! 🙂

  6. K tomuhle lze asi říct jen to, že to krásně demonstruje, jaký jsou muži svině. Na ženě nevidí nic než vzhled a občas nějaký prospěch. Osobnost, povaha a ostatní podobné blbosti téměř nehrají roli. Závidím ti tvoje nasazení, ale je vtipné, že si myslíš, že jsi se změnou k horšímu nadnesla a překonala názory jiných. Trik toho, že jsi šťastná s velkou pravděpodobností tkví v tom, že jsi pořád hezká a hubená. Zajímalo by mě jak bys psychicky odolávala za jiných podmínek třeba s ošklivým obličejem nebo tak. Samota a nezájem by se znatelně podepsaly.

    1. Uprimne, to je priveľké generalizovanie, že také svine sú len muži, nie veľmi inak na tom sú aj ženy. Často v podobnom merítku, či už ide o to, napr: že pozri na neho nemá poriadne svaly, ploché brucho, sixpack, neposiluje nohy, atď..

      Článok je skvelý, naozaj si si prešla zaujímavú cestu k tomu usporiadať si to v hlave správne. Akurát ma trochu pobavila veta: „mě nikdy žádnej kluk nebude chtít, pokud budu vypadat takhle. Natož, aby si mě vzal“. – To si možno myslia holky na strednej, následne ale vstúpia do reality kde majú dnes násobne ľahšie nájsť si niekoho, ako máme v súčasnosti my 😉

  7. Tak to je krásně napsaný. Neber to špatně, ale holky by tě měly brát jako odstrašující příklad. Nemyslím to špatně, jen si myslím, že žádná holka/ žena by se neměla měnit jen kvůli okolí. Pokud se chce změnit, tak jedině kvůli sobě a ne kvůli ostatním.
    Já mám opačný problém. Neustále slýchám, jak jsem hubená a že bych něco měla sníst. Jenže ono to není tak lehký přibrat. Mám s tím už dlouhodobý problém. Měřím 170 cm a mám jen 55kg. Můžu do sebe nacpat třeba 10 burgeů, zmrzlinu a jako desert palačinku s nutelou politou javorovým sirupem a stejně nepřiberu ani gram, protože mám rychlý metabolismus. Moje postava mi nevadí, jsem se sebou naprosto spokojená. Malý prsa mi vůbec nevadí, aspoň vím, že mě kluci nemají rádi jen kvůli melounům pod podprsenkou. Já vlastně ani tu podprsenku nosit nemusím.
    Tvůj článek se mi líbil a doufám, že už tě nikdy nenapadne hubnout jen kvůli něčemu, co kdo řekl. I když máš pravdu v tom, že holkám zůstává ještě dlouho v hlavě, co řekl ten hezký kluk.

  8. Koukám, že jsme to měly dost podobně, i já začla měnit svou postavu kvůli klukovi (ačkoliv ironické je, že se mi nelíbil nic, jen mi řekl, že jsem trochu větší :D). Moje nejnižší váha byla cca 50-51kg na 169cm. Naštěstí jsem nikdy nezvracela, ale anorexie se mě trochu dotkla. Nějak jsem se dala do kupy, ale taťkova přítelkyně mě dle mého dost podkopává (proto k taťkovi skoro nejezdím…). Třeba říká, že jsem nemocná (ikdyž já si příjdu zdravá, už se jídla nebojím, jenom se snažím kontrolovat, když to nedělám, zvrhne se to v přejídání), když si dělám s sebou krabičky na výlety… Mě to příjde naprosto normální i většině lidí kolem, ale ona mi to vmete do ksichtu. Jinak myslím, že mladší kluci vždycky měli a vždycky budou mít blbé poznámky ohledně vzhledu na jejich spolužačky.. Mám moc ráda tento výrok, ikdyž je to špatné, ale je to pravdivé. ,,Řekni holce, že je krásná a uvěří ti to na tu chvíli. Řekni ji, že je ošklivá a bude tomu věřit celý život.“ Jsi silná, že ses z toho dostala, všechno zlé je k něčemu dobré. Měj se krásně ♥

    WantBeFitM

    1. Možná to na někoho může působit, že vypadám pořád stejně (i když těch 12 kg nahoru je velký rozdíl a možná to fotka tolik neukazuje, ale naživo by to bylo dost výrazné). Kromě těla se ale výrazně změnilo i moje myšlení, vnímání sama sebe a snášení narážek okolního světa. To asi vyfotit neumím. Samozřejmě je to ale věc názoru 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *