TY SE NIČÍM NESTRESUJEŠ, VIĎ?

Opouštím univerzitní kantýnu a pouštím se jednou z hlavních ulic campusu k jedné z univerzitních kaváren. Dávám si sluchátka do uší, pouštím si mojí aktuální nejoblíbenější písničku a nasazuju sluneční brýle. Pomalu se brouzdám prosluněnou ulicí, pozoruju lidi na kolech a zbytek campusu a i když je venku pár stupňů pod nulou a není mi zrovna teplo, usmívám se. Po pár rušných dnech, stresových situacích a neustálé společnosti lidí všech národností jsem ráda, že mám chvíli pro sebe. Přicházím do kavárny, objednávám kafe a vyjíždím výtahem do 20. patra nejvyšší budovy na campusu. Usedám do křesla k oknu a pozoruju z okna výhled na celé město.

Konečně.

Když jsem sem přijela, bylo všechno hrozně rychlý. A to i přes to, že jsem měla celý týden volno a do školy šla jen na úvodní informační hodinu. Jenže vzbudit se zničehonic ráno v cizím státě / městě a začít tam plnohodnotně žít není jen o tom se nastěhovat na kolej. A protože jsem klasicky chtěla mít všechno hotový co nejdřív, pendlovala jsem mezi fakultou, fitkem, plaveckým bazénem a městem a snažila jsem se objevit všechna místa, která budu potřebovat k životu a zařídit všechny formality, jako je třeba založení účtu nebo registrace na radnici. A i přes to, že jsem se alespoň čtyřikrát ztratila na kole cestou do školy, nešlo mi opakovaně odeslat platbu za kolo a nevěděla jsem ani kam si dojít nakoupit nebo kde sehnat router, abych měla alespoň internet na koleji, svým způsobem mi to bylo úplně jedno. Všechen ten stres a strach, kterej se ve mně nakupil před odjezdem, mě opustil s první návštěvou kampusu. Bude to tu super. A nějakej router, bankovní účet nebo cesta na kole mi to rozhodně nezkazí.

Když jsem pak ve čtvrtek přišla na úvodní setkání na fakultě a dostala rozvrh, byla jsem trochu zmatená. Dvě hodiny příští týden a pak 12 dní volno? To je asi špatně, ne? Snažila jsem se přijít na to, co jsem v aplikaci nastavila špatně, jestli jsem si třeba nevyfiltrovala jen přednášky nebo naopak  jen semináře. A nezapomněla jsem na nějakej předmět? Když jsem nedokázala přijít na to, kde je chyba, potkala jsem pracovníka international office a krátce se ho zeptala. Yeeah, it’s possible, don’t worry. Hm. Tak když to říká. Koneckonců, smířit se s tím, že budu mít 12 dní prázdniny asi zvládnu.

Když jsem to pak vyprávěla kamarádovi z Prahy, řekl mi, že se mu to nezdá a že by z toho byl nervózní. Když jsem mu na to odpověděla, že to tak asi prostě je a že to neřešim, odpověděl „Ty se ničím nestresuješ, viď?“

NE.

Od tý doby, co jsem tady, jsem si totiž uvědomila, že se svým způsobem stresuju celej svůj život. A co hůř, že si ten „stres“ vytvářim sama. Pořád se za něčím honím, pořád se snažím mít všechno hotový a všechno dělat co nejlíp. Neumím jen tak nechat věci být. Nad vším příliš přemýšlim. Neustále se snažím být v něčem lepší a tyhle moje vnitřní pohnutky mě pak neustále nutí něco dělat. Chodit do školy. Učit se kolikrát víc než musim. Pracovat (kolikrát víc než musim). Psát blog. Chodit na crossfit. Uběhnout půlmaraton. Přihlásit se na další SpartanRace. A proč se ještě nezapsat na dobrovolnou věděcko-odbornou soutěž na právech, žejo? A tak pak sedím ve škole od 8 ráno do 8 večer jen proto, abych v ostatní dny stihla všechno to, co „potřebuju“, i když ve skutečnosti jsou to jen věci, který jsem si dobrovolně vybrala a mohla jsem se jim klidně vyhnout. A tak pomalu začínám mít pocit, že mám nějakou zvláštní poruchu, kdy mě znervózňuje mít volný čas. Jako bych měla pocit, že jen „tak být“ je mrhání časem a že každá minuta života je potřeba efektivně využít. A tak mám přesně rozplánovanej každej den v týdnu, týdny v měsíci a v podstatě i tu „blízkou“ budoucnost, což mimochodem přesně dokumentujou všechny tři moje diáře.

Poslední dva měsíce (a možná i půl rok) se mi ale v tomhle směru tak nějak vymkly z rukou. Snaha o stihnutí zkouškovýho se střídala se snahou dokončit co nejvíc práce a předat jí někomu jinýmu, zařídit všechny dokumenty kvůli odjezdu, zabalit na půl roku a rozloučit se se všema v Praze. Když do toho pak začátkem ledna přišel úraz krku a já dostala na týden límec a týden před odjezdem autonehoda, kdy náš řidič od taxify nedal přednost na křižovatce a já trávila další tři dny po nemocnicích a celý týden s šílenou bolestí hlavy nadopovaná přáškama, začínala jsem mít pocit, že snad nikdy neodjedu. A to jediný, co jsem si v tu chvíli přála, bylo se na všechno vykašlat, jen se uklidit někam stranou a prostě to všechno nechat být.

Celej tenhle „rush“ life mi přišel normální.
Až do chvíle, kdy jsem přijela sem.

Vyměnila jsem ho za jeden / dva semináře denně. Nic víc. Najednou mám tolik klidu a času, že mě ani nerozčílilo, když jsem (sama svojí vinou) zjistila, že bazén není ve sportovním komplexu, kde jsem myslela, že je, neměla s sebou kolo a tak jsem se vracela 45 minut pěšky na kolej, abych během 5 minut musela vyměnit obsah batohu, sednout na kolo a jet půl hodiny do bazénu a při tom vyšlápnout asi jedinej kopec v Nizozemsku, takže jsem plavání skoro nestihla a ještě ke všemu přijela celá zpocená. Nenaštvalo mě ani když jsem si zapomněla přes noc nabít telefon a tak jsem chodila půl dne po městě s vybitým telefonem, ani když jsem přijela na fakultu na první přednášku s pocitem, že jsem tam dostatečně brzo, dala si kafe a jen tak náhodou se zeptala slečny, kde je učebna, abych zjistila, že přednášky nejsou na fakultě ale v budově na druhý straně campusu, takže jsem jí nakonec sotva stihla. Dokonce mě nenaštvalo ani dnešní hledání učebny v komplexu (který se bude brzo bourat), když jsem 20 minut chodila po budově a snažila se přijít na to kde je učebna a nakonec jsem vždycky přišla do jakýhosi sklepa nebo slepý uličky a šla zase celá zoufalá zpátky. Na místo toho, abych byla naštvaná (jak by to dost pravděpdobně dopadlo v Praze), akorát jsem se pousmála.

Možná je to tim, že je to malý město.
Možná je to tím, že je tu všechno tak nový.
Možná je to tím, že nic nemusím… ani nic nečekám.

Nemusím přemýšlet, jestli můžu sedět ještě hodinu v knihovně nebo už musím běžet někam jinam, jestli musím nebo nemusím na trénink nebo do kdy máme deadliny v práci. A tak místo sezení 10 hodin ve škole nebo v práci a koukání do počítače můžu klidně jen tak po hodině sedět venku na houpačce a užívat si sluníčka, i když jsou mínus tři stupně. Procházet se po campusu jen tak s kafem v ruce, číst si knížku v nejzazším rohu univerzitní kavárny nebo sedět ve dvacátém patře erasmusgebouw, poslouchat písničky, koukat z okna ven na město, popíjet kafe a prostě jen tak být.

Takže jestli se mne chystáte navštívit, pravděpodobně už víte, kde mě najít.

10 thoughts on “TY SE NIČÍM NESTRESUJEŠ, VIĎ?

  1. Super zamyšlení, často mám podobné pocity, ale opravdu se snažím si život víc užít. A tolik věcí se nakonec vyřeší samo. Jako můj příjezd na Erasmus, kdy jsem jela z letiště dvě hodiny stopem a pak náhodným busem, který přijel jako první. 😀 Ale celé to bloudění po kampusu mě teprve čeká.

  2. Ten klídek závidím. Momentálně žiju ten „rush“ life… V práci milion práce, vražedný dedlajny, do toho jsem se znovu přihlásila na vš, takže se snažím nějak připravit na příjmačky. O tom, že mě se psem čeká první závodní sezóna a že chci být nejlepší, radši ani nemluvím, takže teď lítám mezi prací, tréninkama a učebnicí biologie. No a k tomu ještě kobyla, ta má naštěstí mimosezónní odpočinek,a le vyčistit a nakrmit je potřeba tak jako tak. Snažím si teda každý den najít alespoň hodinku klídku s knížkou nebo kamarádkou, ale ne vždy se mi to daří.

    Káča
    https://kacahanova.wordpress.com

  3. Skvěle napsané! 🙂
    Já se posledního půl roku potácela se stresem neskutečně. Práce, škola, neustálé nestíhání, žádný čas pro sebe.. Všechno se to akorát propsalo na zdraví. Pak mi došlo, že na to, abych se stresovala jsem mladá, a že nechci ve 30 skončit s infarktem na krku. Takže se po malých krůčcích snažím všechno měnit.
    Obdivuju tvůj postoj a držím palce, ať to jde tak dál! :))

    B&M&P

  4. Já myslím, že Erasmus je skvělej začátek pro to se nestresovat, protože kdyby ses měla ze všeho stresovat, tak se z toho zblaznis :D:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *