WHY I RUN. #1500KM

1500 km.

To je asi stejná vzdálenost, jako kdybyste běželi z Prahy do italské Neapoli, dvakrát na otočku do Ostravy a nebo rovnou do Minsku a Kyjevu a tam si ještě párkrát oběhli dokola celé město. Zkrátka, je to docela dálka. A přesně tolik kilometrů právě čítá moje běžecká aplikace, která je se mnou v podstatě od mých úplných běžeckých začátků a dob, kdy pro mě sportovní hodinky nebyly ani trochu téma a tak jsem na všechny výběhy tahala právě telefon.

Tenhle článek, ale narozdíl od článku o 1000 km nebude žádným zhodnocením mých dosavadních výkonů, honbou za novými PR nebo analýzou toho, co se za oněch dalších 500 km zlepšilo, nýbrž o tom, co mi běhání dalo (a vzalo), proč pořád běhám i přes to, že na něj dost často nadávám, dostalo mě do pár ne příliš příjemných situací a bylo to právě běhání, který z převeliký části zapříčinilo mojí první a jedinou operaci v životě.

Na začátku toho všeho byla jedna výzva. Uběhnout 10 km. Pro většinu běžců je to asi absolutně banální vzdálenost, pro někoho, kdo se na střední vyhýbal i sprintům na tělocviku se to za výzvu považovat dalo. Oním cílem pak bylo úspěšně doběhnout We Run Prague, závod, který už se bohužel nikdy potom nekonal a já se tak nevědomky účastnila jeho vůbec posledního ročníku. A i když se nedá říct, že bych si ten běh jako samotný tenkrát užila, dokončila jsem, byla jsem spokojená a hlavně mě naprosto uchvátila ta atmosféra závodu.

První fakt o mně: Miluju závody. A čím větší masovka, tím líp.

Další věc, kterou mi běhání dalo (a pořád dává) jsou noví přátelé. Vím, že to zní trochu jako klišé, ale např. díky tomuhle tréninku (a teď se to zdá jako 100 let před opicema), jsem potkala svojí současnou nejlepší kamarádku. Úplnou náhodou jsme totiž skončily spolu ve dvojici, úplnou náhodou jsme zjistily, že nastupujem na stejnou vejšku a teď to tím životem táhnem spolu už třetí rok a za nic a nikoho na světě bych jí nevyměnila.  Běh nás pak nepřímo spojil např. i se Zuzkou Durcovou, která je pro mě do teď největším hnacím pohonem. Naše „internetové“ přátelství jsme po nějaké době vyměnily za skutečné, kdy mě několikrát přijela navštívit do Prahy a za tři dny se objeví tady u mě v Nijmegenu a v neděli spolu poběžíme vůbec první závod v Haagu (teda spolu tak úplně ne, vzhledem k tomu, že dostanu tak dobrejch třicet minut). Nějak podobně mě běhání spojilo například i s Tomášem nebo Markem (který má za sebou neuvěřitelnou cestu) a spoustu dalšími, se kterými se pravidelně potkáváme na závodech a já je vždycky neuvěřitelně ráda vidím.

Nemenším pozitivem pak rozhodně je, že v naší rodině neběhám jenom já. Táta běhával dost za mlada, jako většina našich tátů si prožil i pár let na vojně, ale i když přes rok zas tak moc netrénuje, předběhne mě z voleje úplně kdykoliv. Po tom, co jsem mu fandila na jeho úplně prvním maratonu, kdy dostal startovní číslo od svých přátel k 50. narozeninám, běh mě uchvátil ještě víc. A právě díky tomu, že jsem začala běhat i já, získali jsme další možnost, jak tyhle sportovní zážitky prožít společně. Vůbec první společný závod tak byl pražský Birell Grand Prix (kde doběhl v čase 48:36, což je pro mě stále a možná vždycky bude absolutně ve hvězdách) a byl se mnou na trati i při tom, když jsem si zaběhla svůj vůbec první půlmaraton. A abych nemluvila jen o tátovi, běhá i máma. A ne, neběhá si jen tak občas, jen zkrátka asi úplně nepřišla na chuť těm velkým závodům. Ale i když nezávodí, běhá čím dál víc, a co „hůř“, běhá fakt moc dobře! Tím myslím to, že když si šla poprvé po dlouhé době zaběhat, měla průměr na km skoro o minutu lepší než já po roce běhání. Což je mimochodem poněkud demotivační. I tak jsem ale nesmírně vděčná, že mám tak sportovně založené a aktivní rodiče, protože postavit se společně na start půlmaratonu s mámou nebo tátou se asi jen tak každému dítěti nepoštěstí. A kdo ví, třeba se k nám příště přidá i máma (Mami?!) a nebo se jednou s tátou postavíme společně i na start maratonu… a do té doby budu na maratonu asi jen v roli podavače gelů a pití, protože táta běží letos po 4 letech znovu!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA Processed with VSCO with hb1 preset

Největší běžeckej zážitek? První půlka!

Když už jsem se zmínila o prvním půlmaratonu, kterej jsme běželi společně s tátou, byl to rozhodně můj největší běžecký zážitek. První opravdu velký závod, 10 tisíc lidí na startu, přímý přenos v televizi, no znáte to. Jasně, že tam nebudete ani vidět, ale je to zkrátka hned po pražském maratonu asi druhý největší běžecký svátek u nás a postavit se na start obnáší trochu odpovědnosti. Obzvlášť, když podél trati stojí tisíce lidí, kteří vám fandí a v cíli na vás čeká táta, kterej ho taky dokončil a pevně doufá v to, že to zvládnete taky. A zvládla! Do teď si pamatuju téměř každý kilometr, občerstvovačku, fanouška, i ten moment, kdy jsem už běžela do cíle po modrém koberci a pár vteřin na to mi pověsili na krk medaili. Nebyl to žádný heroický výkon, ale pro mě to bylo jedno z největších vítězství. Protože ještě pár let před tím pro mě byla myšlenka zaběhnout půlmaraton v kategorii blbých vtipů.

Nejhorší závod? Druhá půlka!

Víte co? Ten půlmaraton jsem pak běžela ještě jednou. Hned další rok. Na rozdíl od toho prvního ale dopadl tragicky. Ať už to byl čas, ať už to byly pocity po i na trati, ať mi bylo celý závod špatně od žaludku a měla jsem křeče v břiše. I tak na něj ale budu vzpomínat v dobrém. Pamatujete si tu kamarádku, se kterou jsem se seznámila léto před vysokou na běžeckém tréninku? Tak ta celých prvních 10 km běžela vedle mě, bok po boku, a prakticky byla jedinej důvod, proč jsem ten závod dokončila. Stejně tak jsem měla na trati nejlepšího kamaráda ze střední a právě tihle dva udělali ten závod mnohem lepším. Nakonec mi v cíli bylo jedno, jaký čas jsem měla, užili jsme si fajn den a já se z téhle své „osobní“ prohry dostatečně poučila.

Běhání pro dobrou věc

Další věc, kterou na běhání vnímám pozitivně, je podpora všemožných neziskových organizací. Ať už je to „Avon běh“ v rámci série NightRun nebo kupování startovních čísel u Runczechu skrz Armádu Spásy nebo například organizaci Světlo pro svět. Ta minulý rok uspořádala akci v jednom z pražských hotelů, kde účastníci vybíhali do nejvyššího patra (tuším, že jich bylo asi 25) a za každý jeden schod nadace ČEZ darovala organizaci 1 Kč. Nakonec se vybralo přes 200 tisíc, během celé akce panovala skvělá nálada, nikdo neřešil čas ani styl, nikdo nebyl na nikoho protivný a všechny nás pojil jeden cíl – vyběhat jim cílovou částku. A to se povedlo!

Nejoblíbenější závod!

Ač to asi spoustu z vás překvapí, závod, kterej se mi líbil ze všeho nejvíc, je Olomoucká půlka. Jestli se ptáte „Proč by se ti jako neměl líbit?!„, pak správná odpověď je, že to byl právě tenhle závod, kdy mi praskl meniskus a já díky němu byla na víc než půl roku mimo. I tak mě ale naprosto okouzlil. Do té doby jsem si totiž tak nějak myslela, že není lepší půlka než ta Pražská. Přecijen historická Praha, start za znějící Vltavy, kamarádi na trati i podél trati a moje rodný město, to jen tak něco nepřekoná. Olomouc ale měla něco do sebe. My neměli (narozdíl od Pražské půlky) ani tušení, kudy se poběží a jediné, čeho jsme se poslední dny před závodem obávali, bylo vedro. A že ten den bylo opravdu k padnutí. To všechno ale nakonec vyvážila perfektní trasa, která vedla jak městem, tak kolem řeky, obchoďáku ale i přes pole, fanoušci, kteří ač byl už dávno čas večeře, podporovali podél trati, tleskali a povzbuzovali i ty nejpomalejší běžce a zahrádkáři, kteří obětovali vodu ze svých hadic, aby nás při běhu trochu zchladili, což přišlo náramně vhod. Na 11. kilometru jsem navíc dostala pusu od svého tehdejšího přítele, což se vám asi při běžném závodě taky jen tak nepoštěstí a zbytek závodu běžela tak nějak mlčky bok po boku s jednou slečnou, která se mi nakonec asi 3 kilometry před cílem představila a řekla, ať na ni nečekám a běžím. Asi tak nějak vycítila, že po těch 7 společných kilometrech jsem jí tam loajálně „nechtěla nechat“ a tak nějak držela tempo a pořád se otáčela za sebe, jestli tam pořád je. Jí ale došly síly, a tak jsme do cíle nakonec doběhly každá sama. A mě trochu mrzí, že už jsem jí v cíli nepotkala, protože bych s ní ráda prohodila pár slov a poděkovala za společnost a pravděpodobně i velký podíl na tom, že jsem si tam tenkrát vyběhla svůj druhý půlmaratonský PB.

A to byl můj vůbec poslední závod.

Tři měsíce po něm následovala operace, rehabilitace a já v lednu začala nanovo.
A mě za 6 dní čeká první závod letošní sezony a vlastně první závod po operaci a tom všem.
A já, ačkoli jsem myslela, že tohle už mám dávno za sebou, jsem zase po dlouhé době nervózní.

I když asi zbytečně.

A i když dost pravděpodobně nebudu nikdy běhat dobré časy a můj osobní úspěch bude, když se dostanu s půlmaratonem pod dvě hodiny, třeba se jednou dostanu i na tu (prozatím) nemyslitelnou hranici dokončení maratonu a vždycky budu tiše obdivovat všechny, kdo startují z koridoru A. Co ale vím, je, že ani jeden špatný čas, závod a snad ani zranění nebude důvod k tomu, abych přestala. Dokud totiž budu mít (a získávat nové) přátelé, závodit s nimi na trati a nebo s nimi jen trénovat a prožívat všechno to, co doposud, vždycky to bude cennější než těch pár čísel v cíli. (Protože až budem s Adél za 30 let fandit u trati svým dětem, dost možná si nejednou vzpomenem na to, jak jsme tu první půlku ve dvaceti běžely společně.) 

Výsledek obrázku pro running quotes

A protože vím, že důvody proč lidé běhají, je spoustu, zajímá mě, jaký je ten Váš.

Tak co?

7 thoughts on “WHY I RUN. #1500KM

  1. Máš můj obdiv, uběhnout půlku bych někdy časem také chtěla.. Teď se spokojím s jakýmkoliv výsledkem, hlavně že vůbec vyběhnu.. A hodně štěstí v dalším závodě a hlavně pevné zdraví!

  2. Loni jsem to měl stejně, Praha protrápená s křečemi břicha, ale Olomouc na domácí trati i v tom horku, díky skvělé atmosféře vysněný čas pod 1:45 a obrovská motivace do dalších závodů 🙂

  3. Důvodů proč sem začal běhat bylo hned několik. Dříve sem hrával aktivně florbal, ale v roce 2015v dubnu sem po nechuť skončil. Následoval prvák na výšce a já jen hrál na PC, vymetal večírky, něco přibral a přišlo mi, že žiji nudný život. Já, který vždy uměl poradit ostatním, co dělat, když mají krizi, jsem stál na rozhraní dvou cest. Změny nebo uspokojení se, že se vlastně “nic” neděje. Jednoho osudného rána (cca někdy mezi 3:45-4:30) jsem při hraní na PC a otevřené láhve piva uviděl věc, která mi život otočila o 360 stupňů. Sponzorovaný příspěvek: Za měsíc je Zlínský půlmaraton! Neváhal jsem a koupil jsem registraci, já který neuměl běhat, nejdál 5km najednou půjdu na 21? Jako fakt? Řekl jsem, když už to přijmu jdu pod dvě hodiny a začal sám trénovat 😉 čas 1:54:25 cca 🙂 Splněno! Od té doby 15 závodů, 16.místo z 512 závodníků na Innogy Run v Praze a letos naplanovano snad 40 závodů 🙂 Takhle se píše život! Doufam, že na sebe někde narazíme a pokecáme 🙂 Přeji hodně úspěchů a žádné zranění!! 🙂 kdyžtak mrkni na instagram honza.vecera

  4. Tohle je parádní článek 🙂 já jsem se pokoušela běhat minulý rok, vydrželo mně to od března do července a pak jsem se k tomu nevrátila, teď ovšem přemýšlím, že jak se oteplí, tak bych se k tomu zase zkusila vrátit. To, že u vás běhá i máma s tátou je skvělý, kdyby naši běhali myslím si, že bych u toho taky vydržela a závody? jsi vážně dobrá 🙂

    Maris Novotná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *