CPC LOOP DEN HAAG

A je to tady.

Garminy ukazují čas 11:54. Sundavám si bundu a šálu, podávám ji Zuzce, krátce se obejmeme a já vcházím do startovního koridoru č. 3. Prodírám se mezi lidmi o něco více dopředu, zapínám GPS na hodinkách a na teniskách zavazuju poslední uzel, abych měla jistotu, že se během závodu nerozvážou. Krátce mi hlavou bleskne myšlenka na to, jak tuhle zkázu na teniskách vyperu. V Haagu totiž od rána prší a park Malieveld poblíž Centraal Station se proměnil v travnatou plochu plnou bahna. Většina běžců kolem si zandavá mobily do pouzder a nastavuje playlisty. Já mám tentokrát jenom hodinky. Udělala jsem dobře? Neběželo by se mi s hudbou líp? No, teď už je to stejně jedno. Nervózně přešlapuju z jedné nohy na druhou, což po chvíli vyměním za poskakování ve snaze se zahřát.

Najednou se ozve výstřel.
A my pořád stojíme.

Narozdíl od českých závodů se tady totiž nestartuje jednou velkou vlnou po výstřelu kdy jste sice rozděleni do koridorů, ale po výstřelu plynule jdete vstříc startovní čáře až přijde vaše chvíle vyběhnout. V Haagu startovní pole rozdělili do tří sektorů z nichž každý startoval po 15 minutách (chápu, že jde o snahu rozprostřít pole, ale kdyby vlny startovaly po 5 minutách, i tak by nám předchozí vlna utekla dostatečně na to, abychom se nepokopali). Moc jsem tomu nevěřila, ale bohužel, veškerá rozcvička i rozběhání se tak rozplynula během dalších 30 minut přešlapování na startu, kdy jsem v 6 stupních a kraťasech pomalu začínala litovat výběru oblečení na závod. Nakonec se ale i náš sektor posunul ke startovní čáře a zatímco si místní účastníci z plna hrdla zpívali na startu zřejmě populární holandské písničky, já nerozuměla ani slovo a hlava mi skákala od jedné myšlenky ke druhé. Mám dobře zavázaný tenisky? Nebude mi zima? Neměla jsem si přecijen vzít sluchátka a hudbu? Nezačne mě to koleno bolet? Určitě mě začne bolet. Měla jsem si ho alespoň zatejpovat. Ale ne, to je vítr. Tak jestli poběžíme proti tomuhle tak to potěš Pánbůh.

A pak se zase ozval výstřel.

Asi těžko přijdu na to, proč naše vlna odstartovala krátce po 12:28 místo 12:30 (zpochybňovat ale čas na garminech nebudu, jen těžko najdete přesnější hodinky, asi jsme zkrátka vyběhli dřív). Výstřel mě vytrhl z pochodu myšlenek a já se vydala za bouřlivého potlesku fanoušků podél hrazení vpřed. Když chceš předbíhat, běž po kraji, tam je míň lidí. A koukej pod nohy ať ti to neuklouzne na kolejích. No, alespoň něco mi z toho závodního přemýšlení zůstalo. V první mokré zatáčce došlo k pár nepatrným karambolům a vlna se začala trhat až začátkem druhého kilometru, kdy jsme vbíhali do parku, kterým jsme běželi další dva kilometry. První čtyři kilometry jsem si tak závod náležitě užívala. Ten pocit, že jsem 5 měsíců po operaci zpátky na trati byl k nezaplacení a já neustále koukala kolem sebe a pozorovala Haag z úplně jiného pohledu, než jsem ho viděla před třemi týdny. Moji pozornost upoutalo každé jezírko, nezvyklý strom, dům, velké majestátní budovy i lidé kolem trati. Bylo jich tam spousty. A kdo kdy běžel nějaký větší závod, ví, že to je hnací motor kupředu. Na pátý kilometr jsem dobíhala pod 30 minut a věděla jsem, že jestli tohle tempo udržím, bude to naprostá pecka. Tak nějak jsem ale zároveň počítala s tím, že se to nestane. Už jen pro to, že mě čekala již dva kilometry plánovaná přestávka v křoví, kterou jsem oddalova seč to šlo, ale 40 minutové čekání na startu mě nakonec porazilo.

A pak to šlo od desíti k pěti.

Šestý kilometr jsem celý protrpěla. Nevím, jestli za to mohl protivítr, mírné stoupání (asi v rámci toho jak hornatá je Nizozemsko země) nebo špatná konstelace hvězd, ale ten kilometr byl prostě zkáza. Nepanikař. Běž krok za krokem a ono to půjde. A tak jak dobře se mi běžela první půlka, tak hrozně jsem začala tu druhou. Snažila jsem se zachovat klid, ale když vám najednou během pár vteřin dojde jako by vás někdo střelil zezadu do nohy a vy jen horko těžko utíkali vpřed, moc na seběvědomí vám to nedodá. Moje podvědomí se uplo na očekávanou občerstvovačku, která ale s pátým kilometrem nepřišla a mě se na pár minut zhostil pocit, že možná ani žádná nebude a pít se bude až v cíli. Možná by sis příště mohla přečíst propozice, občerstvovačku bys tam našla i když to bylo v Holandštině. Krátce za šestým kilometrem se ale zničehonic zjevila cedule „Drink 200m“ a mě po chvíli zachránila voda a ionťák. Až moc ionťáku. Tak moc, že mi další kilometr žbluňkalo v břiše a já měla pocit, že se pozvracim. To cosi bílého na tácku co připomínalo něco mezi solí, cukrem a mentolkou jsem odmítla a utíkala vpřed sedmému kilometru. Voda tělo zázračně vzpružila a já chytla druhý dech. Čekala mne sice  rovná tříkilometrová ulice až do cíle, ale překvapivě se mi běželo dobře. Lidí kolem trati přibývalo a s každými pár stovkami metrů bylo cítit ve vzduchu ten chtíč po cíli. Dav běžců jakoby ožil, vystoupil ze svého konstantního tempa a začal zrychlovat. Včetně mě.

Do cíle jsem doběhla krátce pod hranicí 62 minut a ještě než jsem si nechala na krk pověsit medaili, směřoval pohled k mým nohám. Poslední tři kilometry jsem cítila neustávající bolest a konečně jsem věděla proč. Nohy jsem měla od švů kraťas rozedřené až do krve. Tolik asi k té volbě vhodného oblečení (a horní fotce).

A co říkám na výsledek?

Od posledního závodu uběhlo přes 8 měsíců a já pomalu zapomněla jaké to je být na trati. Po 5 měsících bez běhání jsem v únoru zase začala trénovat a to ještě dost opatrně. Soupeřila jsem s časem, s fyzičkou, sama se sebou i s kolenem. Někdy bolelo, jindy zase vůbec. Někdy mě běh bavil a užívala jsem si ho, někdy jsem měla chuť to zabalit po dvou kilometrech. Absolutně jsem nevěděla co od závodu čekat a stanovovat si limity podle výkonů z loňské sezony bylo absurdní. A tak jsem měla cíl jediný – doběhnout. A ideálně bezbolestně. A to se povedlo! Koleno mě sice po závodě trochu bolelo, ale na trati jsem ho téměř necítila. A tak se moje největší obavy nenaplnily a i přes to utrpení na šestém kilometru můžu říct, že jsem spokojená!

Druhou a neméně důležitou součástí závodu ale byla Zuzky půlka. Pokud sledujete můj instagram, už pravděpodobně všechno víte. Pokud ne, Zuzka za mnou přiletěla na prodloužený víkend do Nijmegenu a samozřejmě si nemohla závod nechat ujít (a taky jsme samozřejmě její návštěvu plánovaly tak, abychom společně mohly někde běžet). 

Na start se vydala ve 14:30 a vystřelila na trať z prvních řad hned první startovní vlny. Po půl hodině, kdy jsem podpořila na startu i zbývající dvě startovní vlny jsem se tak odebrala ověšená taškami na tribunu do cíle, kde jsem měla v plánu v klidu posvačit, zavolat domů a čekat až Zuza přiletí do cílové roviny. Jejím cílem bylo běžět pod 1:30 a tak jsem měla dostatečnou časovou rezervu. Zhruba po 15 minutách od příchodu uprostřed hovoru s rodiči ale začala tribuna jásat. Do cíle se v neskutečném čase krátce po 59 minutách řítil první běžec a krátce na to další dva. Každou další minutu pak dobíhalo více a více závodníků až nakonec v čase pod 1:12 doběhla i první žena a hned minutu po ní další. S nadějí v očích jsem vyhlížela Zuzku, ale zároveň jsem věděla, že mám přibližně ještě 15 minut než dorazí do cíle. Závodníků přibývalo, tribuny jásaly s každým dalším běžcem v dresu Nizozemska a po dalších asi 5 minutách bylo v cíli zhruba prvních 5 žen. Čas se přehoupl přes 1:20 a dav běžců dobíhajících do cíle pomalu rostl. A zhruba za 3 minuty se ze zatáčky na počátku cílové rovinky vyřítila Zuzka a já věděla, že to zvládla a že si ten svůj nový osobák vyběhne právě tady.

Do cíle dorazila v čase 1:24:46 a celkově se umístila jako 10. žena (z cca 1300 žen)
…a osobák si zlepšila o 7 minut!

Co vám budu povídat, byla prostě neskutečná a já měla neuvěřitelnou radost, že to dokázala a že jsem měla možnost vidět jak skvěle běží. Od té chvíle, co nás běh spojil a co se známe jsem vždycky (potají i nahlas) obdivovala její výkony, stala se pro mě mým osobním vzorem a inspirací a byla tu pro mě většinu času, když jsem potřebovala poradit s běháním nebo podpořit během zranění. Z Prahy do Košic to máme ale daleko a skloubit její sezony s mým rekreačním během nám delší dobu neumožňovalo najít společný závod. Až do teď.

A stálo to za to!

A mě hned tuhle neděli čeká další desítka, která se tentokrát běží přímo u nás v Nijmegenu! Nemám sice moc tušení, kolik běžců se sem chystá ani kudy poběžíme, ale slibuju, že hned jak se trochu zlepšim v Holandštině, začnu (možná) číst i propozice.

Mějte se fajn!

 

4 thoughts on “CPC LOOP DEN HAAG

  1. To som sa veľmi potešila! Moc som rada, že sa ti to podarilo a že si si takto zabehala! 🙂 Tie nohy ma bolia aj za teba ale v tom adrenalíne človek takéto veci nevníma. Si šikovná!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *