Stevensloop medal

DISASTER RACE #Stevensloop

Jak většina z vás ví, neděle se nesla ve znamení dalšího závodu. A jak většina z vás rovněž ví, uplynulej víkend se neřadil zrovna mezi ty, co reprezentujou přicházející jaro. Celý týden jsem tak s obavama sledovala předpověď počasí, kdy se teploty kolem šesti stupňů měly propadnout pod nulu a přinést silný vítr. Cosi uvnitř mě pořád doufalo, že se předpověď na poslední chvíli změní, ale po sobotní cestě do a z knihovny na kole jsem byla ráda, když se mi povedlo jet na kole alespoň trochu rovně. Pomalu ale jistě jsem si uvědomovala, že tentokrát nepoběžím v kraťasech a tričku jako Loop den Haag minulý víkend a že za těch 6 stupňů, na které jsem ještě před týdnem nadávala, bych teď byla vděčná.

Když jsem v neděli ráno vstala, otevřela okno a při snídani poslouchala dunící sílu větru za oknem a zkontrolovala teplotu -2 na teploměru, trochu jsem znervózněla. A tak jsem se pro tentokrát rozhodla vynechat atmosféru areálu, stánků, hudby a toho všeho před startem a vydat se na závod až před jeho začátkem. A tak jsem 50 minut před startem opustila kolej a vydala se poklusem ke startu.

Co vám budu povídat, byla FAKT zima. Problém snad ani tolik nebyl v teplotě, jako v neuvěřitelně studeném a silném větru. Už po pár metrech jsem si všimla lidí čekajících v termofoliích u startu, běžců v teplácích, bundě a kulichu a zbytku schovávajících se za domy, stany, v autech a na zastávkách a za jakoukoli zástěnou, kde alespoň trochu nefoukalo. A tak jsem popobíhala sem a tam, snažila se co nejvíc zahřát a v duchu byla vděčná za tuhle skvělou Reebok mikinu, která mi během závodu doslova (omlouvám se za ten výraz) zachránila prdel. Ať už díky fleecu na vnitřní straně zad, kvůli tomu, že je teplá, že neprofoukne a nebo díky všité kukle, která mě chránila před dýcháním studeného vzduchu a šlehajícím větrem.

Kolem 12:30 pak závod odstartoval a tři vlny běžců, tentokrát ne s časovým rozestupem jako v Haagu, se vydaly na trať.

/ Nenechte se zmást těma kraťasama, my smrtelníci běželi v bundách /

První dva kilometry se mi běžely překvapivě dobře. Podél trati sice asi kvůli počasí nebylo moc lidí, ale dav běžců poctivě dusal kupředu krok za krokem a zima a větrné podmínky o kterých všichni mluvili před závodem jako by zůstali na startu. Ten nejhorší a zlomovej moment však přišel někde kolem 2.5 km, když jsme vybíhali na první most. Nejen, že je to konstantní stoupání, což už samo o sobě nepatří mezi mojí oblíbenou část tratě, ale poprvý jsme okusili sílu větru. A to pořádnou. Měla jsem pocit, že fouká snad ze všech stran (jen nikdy ne dozad) a nemohla jsem uvěřit tomu, jakou sílu vítr na mostě nabral. Po chvíli se oči většiny běžců sklopily k zemi, protože nám z větru začaly slzet. Mlčky jsme pokračovali na druhou stranu řeky, snad setrvačností, a i když kolem nás nebylo slyšet nic než dusot nohou, atmosféra byla dost ponurá. Zaťaté výrazy bojovaly s každým silnějším poryvem větru, který se opřel proti nám a sebevíc jsme se snažili větrem probít, občas jsem měla pocit, že běžím na místě. A co hůř, ten most byl setsakramentsky dlouhej.

Stevensloop 10 km

Na konci mostu jsme se seběhem nabrali všichni trochu sil. Na ulici se objevil kilometrovník s číslem 4 a lidé v autech sjíždějících z mostu podél nás nám obětovali soucitné výrazy. Nebudu lhát, měla jsem chuť k nim nastoupit a odjet pryč. Nebyli jsme ani v půlce a já měla chuť se na to vykašlat. Teprve krátce za mostem mi rozmrzly prsty na nohou a na rukou a já se smířila s tím, že to tempo, které jsem držela prvních 2.5 km (a byla z něj nadšená!) se absolutně ztratí po uplynulém kilometru na mostě. Na pátém kilometru nás přivítal stánek s vodou a ionťákem. Vodu jsem ale okamžitě zahodila. Byla tak ledová, že nadělala víc škody než užitku a já radši spěchala do druhé půlky závodu.

To jsem ale nevěděla, že bude mnohem horší než ta první.

Krátce za pátým kilometrem nás totiž čekal další most. Byl sice o mnoho kratší, ale to, co nás čekalo za ním bylo snad ještě horší. Vidíte na mapě ten ostrov uprostřed řeky? Za normálních okolností po něm běhám neskutečně ráda. Je z něj výhled na centrum města Nijmegenu a na druhé straně začínající Lent. Je zde jen jedna zpevněná cesta, zbytek je travnatý nebo písčitý a kromě pár domů uprostřed a občas pasoucích se krav tu nic není. Jen ticho. Tentokrát to ale bylo utrpení. Písek z břehů nám lítal do očí z obou stran. S hlavou opět sklopenou k zemi jsme pokračovali vstříc dalšímu mostu, který nás opět zavede zpět na břeh. Jen na ten opačný než kde je cíl. Vítr na „ostrově“ s náma házel sem a tam, podle toho z které části zrovna přišel a nebylo tu absolutně nic za co se schovat. Občas tak během běhu přišel tak silný poryv, že jste si sami podkopli nohy. Občas někomu ulítla čepice.

A občas jste nebyli schopni běžet rovně, sebevíc jste se snažili.

Po tom krátkém mostě zpět na opačný břeh jsme si užili pár metrů po nábřeží. A pak to přišlo znova. Další náběh na most, další neuvěřitelně dlouhý kilometr a další neuvěřitelně silný vítr. Snažila jsem se zatnout zuby s představou, že do konce zbývají už jen 2 kilometry. I tak se ale každých 100 metrů zdálo nekonečných a cesta po mostě utíkala pomalu. Atmosféra tady nebyla o nic lepší, snad jen trochu byla cítit ta radost z blížícího se cíle a trochu větší odhodlanost prodrat se k němu skrz vítr co nejdříve. V jednu chvíli ale přišel poryv tak silný, že slečnu přede mnou nahodil na železnou konstrukci mostu a ta vší silou narazila ramenem a loktem do ní. Trochu ve mně hrklo a přesunula jsem se doprostřed cesty, pokud možno co nejdál od zábradlí i konstrukce. A takhle to pokračovalo až k muzeu, kde jsme potkali devátý kilometrovník a já věděla, že se tomuhle utrpení blíží konec.

Ten poslední kilometr se ze všech běžel snad nejlíp.
Snad proto, že po všem tom probíjením větrem jsme se najednou schovali mezi domy.
A posledních několik set metrů nás doprovázela podpora místních fanoušků.

Stevensloop

Upřímně, nikdy jsem neměla větší radost z toho, že jsem proběhla cílovou páskou. Ten závod byl jedno velký utrpení a i když bych si přála říct, že jsem si ho užila, protože jsem se na něj nesmírně těšila, jediný, co jsem si celou dobu přála, bylo vidět cílovou pásku. Na druhou stranu to byla ale obrovská zkušenost, protože jsem asi nikdy nezažila tak šílený podmínky při závodě (ty třicítky na Olomoucký půlce se s tímhle nedaj srovnávat) a po dlouhý době jsem si připomněla, jak tak prostá věc jako je počasí dokáže zkazit závod, kterej byl naprosto fantasticky zorganizovanej, měl (za normálních okolností) krásnou trasu, medaile i vysokou účast, ale takhle si ho bohužel téměř nikdo neužil.

V neposlední řadě se ale sluší složit poklonu těm, kteří se po nás vydali na trať půlmaratonu, protože to je v týhle situaci o dost jinačí level. Teď už můžu jen doufat, že náš půlmaraton v Enschede za měsíc se bude těšit lepšímu počasí a třeba i naději na nějaký osobáky.

A pokud máte někdo podobnou zkušenost, sem s ní do komentářů!

Mějte se fajn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *