Enschede halvemarathon

ENSCHEDE HALFMARATHON

Krásnou sobotu!

Jak jste si možná všimli na instagramu, koncem dubna jsme s kamarádkou běžely půlmaraton v jednom z nizozemských měst. V mých očích ale příliš dobře nedopadl a spíš jsem se na něj snažila co nejrychleji zapomenout. Možná proto mi trvalo přes 3 týdny sednout si k počítači a sepsat tenhle článek. 

Nápad běžet půlmaraton v Enschede se v našich hlavách zrodil už někdy v únoru. A když říkám v našich, myslím tím mě a Adél. Když se totiž definitivně rozhodla, že za mnou přijede do Nizozemska na návštěvu, spustila jsem research všech možných běhů, který se po Nizozemsku během dubna a května běží. Když jsem narazila na 50. ročník Enschede Marathonu, nejstaršího závodu v Nizozemsku a celé západní Evropě, který se běhá už roku 1947, byla to jasná volba. S účastí přes 11 tisíc běžců ve 4 různých vzdálenostech a kategoriích se závod počtem účastníků blížil Pražské půlce, kterou jsme společně běžely loni. A zatímco Adél si letošní půlmaratonskou premiéru odběhla na Pražský půlce dva týdny před závodem v Enschede, já vzpomínala na loňskou Olomouckou půlku, která byla jedním z nejhezčích závodů, který jsem kdy běžela (a na který jsem si zároveň odrovnala koleno, skončila na operaci a od té doby se veškerá očekávání kolem běhání delších vzdáleností konstantně střídala mezi nadšením a rozpaky, jak se mi asi teď skoro po roce poběží). 

Závod v Enschede byl už od začátku o něco komplikovanější. Zatímco v Praze si dáme ráno pohodlně snídani a pak nás někdo doveze na start, tady jsme museli být v 10 ráno na startu ve městě vzdáleném přes 2 hodiny. Vzhledem k tomu, že v Nizozemsku ráno nejezdí vlaky, resp. ne dostatečně brzo na to, abychom si ještě vyzvedly čísla, jedinou variantou jak se do Enschede dostat byl Flixbus. A tak jsme v půl pátý ráno nasedly na autobus a nechaly se dovézt na nádraží do Enschede, kde bylo naprosto všechno zavřený. Jediným otevřeným prostorem byl McDonald, před kterým jsme tak pár minut seděly a v touze se trochu ohřát hypnotizovaly zaměstnance uvnitř, aby nám otevřeli o trochu dřív než v 7. To se sice nestalo, nicméně po 5 hodinách spánků poslouží i snídaně a kafe z Mekáče a my se po další hodině vypravily vyzvednout si startovní čísla. (A kdyby někoho zajímala cena startovných v Nizozemsku, v den závodu je to 30 euro, předem cca 25. Většina závodů na 10 km se pak pohybuje kolem 15 euro. Nizozemsko je sice obecně o dost dražší než ČR, tohle ale jedna z mála věcí, která je levnější. Možná by se organizátoři v Česku měli zamyslet, zda to „vážně levněji nejde“). 

Enschede Halfmarathon

Závod odstartoval v 10 hodin a my 5 minut po výstřelu proběhly startem. Vltava nám k tomu sice nehrála, neznámá písnička v holandštině ale posloužila téměř stejně a my jsme za potlesku diváků vyběhly bok po boku na trať. Po prvním kilometru se dav konečně rozprostřel po celé šíři silnice a my pokračovaly nekonečně dlouho rovně. Jestli jsem si v Olomouci stěžovala na 2 kilometrovou rovinku s otočkou do protisměru, tak tahle byla teprv nepříjemná. Na třetím kilometru mi totiž teprve došlo, že trať nepokračuje dál, ale běžci běží v protisměru zpátky a tak nás taky čeká otočka. Jenže ta ne a ne přijít. Po dalších dvou kilometrech jsme proběhly kolem cedule 5. km a po občerstvovačce a sprše od hasičů vyběhly do protisměru. To teď jako poběžíme zase 5 kilometrů rovně zpátky?! No tak hurá. 

Během té zpáteční rovinky jsem začala teprve naplno pociťovat to vedro. A pak se odehrálo to, co v podstatě rozhodlo celý závod. Zatímco první pětka se mi běžela naprosto skvěle a povedlo se nám držet vcelku rozumný průměrný tempo, na sedmým kilometru jsem začala cítit, že něco není tak úplně v pořádku. Ve snaze pokračovat v běhu a nemyslet na to jsem proběhla kamsi do půlky devátého kilometru, kde jsem byla nucená se zastavit. Už teď?! V hlavě mi probleskla vzpomínka na mojí první půlku, kdy jsem poprvé přešla do běhu na 15. kilometru. Jenže tenkrát to nebylo proto, že jsem nemohla. Tentokrát to bylo proto, že to bolelo. Z chůze jsem relativně rychle přešla zpátky do běhu a rozhodla se na chvíli zpomalit a prodýchat to. V hlavě mi probíhaly ty nejhorší myšlenky, že nejsem ještě ani v půlce a jestli by nebylo lepší z desátého kilometru projít do cíle, než se po zbytek závodu trápit. A tak jsem poprvý v životě naprosto vážně uvažovala o tom, že to vzdám. Jenže to se samozřejmě příčilo veškerým mým plánům i svědomí. Vzpomněla jsem si na tátova slova „Vždyť to jen 21 kilometrů, to prostě vždycky nějak doběhneš“ (což se řekne někomu, kdo téměř bez tréninku zvládne uběhnout maraton, žejo tati) a nakonec ten můj vnitřní souboj vzdát / nevzdát trval tak dlouho, že jsem doběhla na 13. kilometr a rozhodla se, že pokud nepadnu na zem, tak to prostě nějak dokončim.

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že ten závod dokončim, mi pomyslně v hlavě něco přeplo. Místo soustředění se na to špatný, že to bolí, že to nezvládnu, že už to koleno přeci mělo být v pohodě a jestli nebude lepší to vzdát, jsem se rozhodla soustředit se na jedinou věc – pracovat s tím co mám a doběhnout do cíle. V první řadě to znamenalo se smířit s tím, že zkrátka nemůžu běžet jak jsem chtěla, absolutně odprostit od času a nestresovat se tím, že to pravděpodobně bude moje nejpomalejší půlka. O něco horší pak bylo se smířit s tím, že mě na trati předbíhali značně starší běžci, kteří se u toho ještě usmívali. Tohle prostě člověka vždycky trochu demotivuje. Když ale kolikrát fandíte u maratonu a vidíte lidi se šedivými vlasy, jak s úsměvem na tváři probíhají 35. kilometrem a kývnutím děkují každému, kdo je podél trati povzbudí, uvědomíte si, že vytrvalostní běhy nejsou ani tolik o věku a že člověk, který celý život běhá, vás může velmi snadno předběhnout. Proto jsem se snažila nestresovat ani tím.

Vůbec nejhorší kilometry byly mezi 12. – 16. kilometrem. Trať nás totiž vyvedla úplně za město a s každou stovkou metrů od města ubývalo lidí podél trati, až jsme 3 kilometry klusali po uzavřené silnici s lesem na jedné straně a koňmi a poli na druhé. Zvířata kolem pak sloužily jako jediný rozptýlení pro ticho a monotónnost tratě až do patnáctého kilometru, kde pomalu od občerstvovací stanice a mlýna (neptejte se proč, ale ten mlýn si prostě pamatuju jako bych tam běžela včera) přibývalo lidí. Pár stovek metrů před ním se na mě pověsila jedna slečna, která běžela bok po boku se mnou asi kilometr, načež něco nadšeně holandsky pronesla směrem ke mně. Moc sil jsem neměla, tak jsem jí opětovala úsměv a běžela mlčky dál. Když se to opakovalo asi po třetí, rozhodla jsem se jí teda anglicky sdělit, že vůbec nevim co mi říká.

„We’re already at 16th kilometer! I’m so excited!“

Asi nemusim říkat, že jsem její nadšení vůbec nesdílela. Nevím proč, ale byla jsem si na 100 % jistá, že půlmaraton běží poprvý. To nadšení z mojí první půlky si pamatuju dodnes, tentokrát se ale nedostavilo. I tak jsem ale byla za tohle rozptýlení ráda a běžet bok po boku s někým je vždycky takový neviditelný tažný lano, který oceníte přesně v momentě, kdy už toho máte plný zuby. Když mi přibližně po kilometru začala utíkat, řekla jsem jí, ať běží. V jejích očích bylo vidět, že mě po těch třech kilometrech sdílenýho utrpění nechce opustit, ale v tu chvíli to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Já prostě rychleji běžet nemohla.

Nakonec jsem ji na 18. kilometru předběhla.

A pamatujete si ten mekáč z rána? Tak přesně kolem toho jsme běželi. Měla jsem sto chutí si tam sednout na lavičku a zabalit to, ty 3 kilometry do cíle už ale byly nic s porovnáním s tím, jak hrozný fyzický pocity se u mě za posledních 7 kilometrů vystřídaly. V tu chvíli kolem nás navíc proběhla závodkyně, která běžela do cíle maratonu a já si vedle ní zas na chvíli uvědomila jak neuvěřitelně pomalu běžim. Po dalším kilometru a půl jsme doběhli do města, kde byli ulice plný lidí a po dalších nekonečných minutách jsem se konečně dostala na modrej koberec, kterej vedl do cíle.

Enschede halvemarathon medal

Do cíle jsem doběhla v čase kolem 2:28.

Když jsme si ten den ráno s Adél při pohledu na limit 2:30 dělaly srandu, že já budu vodič uzavírající trať, ani na chvíli mě nenapadlo, že to nakonec bude pravda. Když jsem se tak vymotala z cílového davu běžců a diváků s desítkama květin v rukách (v Nizozemsku se totiž běžcům po doběhnutí dávaj květiny… ne jen těm, kteří vyhrajou. Ale všem. A je to strašně hezký!) a dorazila na místo srazu za Adél a objala ji, spustil se proud slz. Ani nevim, jestli to byly slzy štěstí z toho, že jsem to nakonec dokončila, slzy proto, že to byl jednoznačně nejhorší závod ze všech, nejn časově ale i po fyzický stránkce a nebo slzy úlevy z toho, že ty nekonečný dvě a půl hodiny už jsou konečně za mnou. Nejspíš to byl mix toho všeho a já ale byla neuvěřitelně ráda, že jsem ji tam měla, že se mnou běžela těch prvních 7 kilometrů a že jsem si ten den a celý víkend díky ní neuvěřitelně užila.

Enschede halfmarathon finishers

Když se na to dívám zpětně po těch třech týdnech, vnímám to nakonec i vcelku pozitivně. Ačkoli bezprostřední emoce po závodě byly v podstatě jen negativní a já se na instagramu zařekla, že letos už žádnou půlku nepoběžim, teď už to tak pesimisticky nevnímám. I přes to, že byla ve všech ohledech nejhorší, pořád je to cenná zkušenost. Občas si bohužel člověk musí připomenout, že ne vždycky jde všechno podle plánu a ne vždycky výkon odpovídá tomu, jak máte natrénováno. Koneckonců, viděla jsem spoustu běžců, kteří se radovali z časů, který byly ještě horší než ten můj. Takže to zas takovej konec světa nebyl.

Možná je to zkrátka jen o úhlu pohledu.
A teď už nezbývá nic jinýho, než si vzít z tohohle do příště to nejlepší.

5 thoughts on “ENSCHEDE HALFMARATHON

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *