THE SWIMMING STORY

Tak schválně.

Co se vám vybaví, když se řekne slovo „plavání“? Ten pocit svobody, když skočíte do vody a ta z vás smyje všechen stres a vy si užíváte každé tempo… a nebo celý ten proces převlékání, skákání do studené vody, namáhavého šlapání vody, pár bazénů a pak další hodina v šatně ve snaze si alespoň nějak vysušit vlasy a vypadat zase jako člověk? Pro mě to byla vždycky ta druhá varianta. Ne, že bych neměla ráda vodu. Voda je fajn. Pokud je léto, venku je 30 stupňů a vy do ní můžete skákat hlava nehlava, „topit“ kamarády a nebo si jen tak plavat v moři. Ale plavání? Tak to jsem neměla ráda už od základky, kdy nás ve třetí třídě každý týden naházeli do bazénu oblečený v těch šílených jednodílných plavkách (a ty moje lesklý fialový fakt nebyly nijak krásný), na hlavu jsme si navlíkly čepice, který nám v průběhu hodiny vyrvaly půlku vlasů a pak jsme stály další hodinu na stoličkách pod sušákem, aby nám uschly vlasy, na který jsme stejně narazili kulichy a šli celý zmoklý zpátky. A ne, nepatřila jsem do tý skupiny „delfínků“. Moje plavání spíš připomínalo velrybu.

Celej ten proces v mých očích byl zkrátka „hroznej“. Sebevíc to bude znít povrchně, představa toho, že uprostřed ledna v největším mrazu pojedu kamsi do bazénu, tam si na sebe navlíknu nehezký plavky a čepici, ve který vypadám jak mimozemšťan, a pak skočim do studený vody, kde se budu hodinu mučit a snažit se neutopit, abych pak vylezla s otlačenýma obroučkama od brýlí kolem očí, flekatým obličejem a trávila další hodinu sušením vlasů a „zkrášlování“ obličeje se mi zkrátka nelíbila. A co si budem povídat, po plavání byste na rande asi nešli. Když mi tak v létě doktoři kvůli kolenu řekli, že se mám na všechny sporty co dělám vykašlat a že „můžu třeba plavat“ , řekla jsem jim, že plavat neumim a nikdy nebudu. Což samozřejmě nebyla pravda, ale lepší výmluva mě v tu chvíli nenapadla. 

Proč bych měla dobrovolně dělat něco u čeho vypadám blbě, nejde mi to a ještě ke všemu mě to nebaví?

Jenže to se všechno v poslední době rapidně změnilo. Když jsem na podzim po operaci měla doporučeno chodit plavat, rozhodla jsem se odhodit tohle svoje pubertální vztekání a fakt jít. Jenže, i když to bylo relativně fajn, vedle těch plavců ve vedlejší dráze jsem si tam plavala jak důchodkyně s hlavou nad vodou, až příliš pomalým tempem. Zlomovým bodem ale bylo (sebevíc vtipně to bude znít), když jsem si na BlackFriday objednala ze Speedo USA plavky a čepici. Znáte tu radost, když máte něco novýho a těšíte se až to vyzkoušíte? Tak trochu mi to dodalo chuť a motivaci se to vážně naučit a zkusit tohle svoje plácání ve vodě postupně změnit v plavání.

Po pár týdnech v Holandsku jsem se rozhodla začít chodit plavat a o to víc mě to bavilo, když jsem měla společnost. Největším štěstím bylo, že tahle kamarádka z Německa dřív plavala, takže umí techniku skoro všech stylů a tak mi do začátku dost pomohla. S každým malým zlepšením mě to začalo bavit o něco víc a to všechno bylo umocněný tím, že jsme se nesmírně bavily. Zejména, když jsem se snažila naučit kotoul a v 90 % případů mi voda natekla nosem snad až do mozku, takže místo plynulé otočky, odrazu a dalšího bazénu, jsem se málem utopila a s kašláním vynořila z bazénu. Což jí samozřejmě vždycky rozesmálo. Postupem času si to ale nicméně tak nějak sedlo a já si to konečně začala užívat. Zjistila jsem, že není lepší aktivní relax pro tělo a svaly než plavání. Když mě v dubnu týden extrémně bolely záda, že jsem se při jednom výběhu po jednom kilometru musela vrátit domů, šla jsem pak pár dní po sobě plavat… a bylo to pryč. Kromě toho, že je to teda šetrný ke klobům, má to ještě jeden ohromně pozitivní side effect.

Čistá hlava.

Jestli jsem si myslela, že si nejlíp vyčistíte hlavu při běhu, tak tohle je ještě o level výš. Není nic lepšího než když skočíte do bazénu a během pár temp z vás voda smyje všechen stres a jediný, na co se soustředíte je dech, počet temp a otočky. Při každém vynoření hlavy slyšíte jen úryvek nějaké písničky, která zrovna hraje na bazénu a pak se ponoříte zpátky do vody, kde na vás nikdo nekouká a jste tam jen vy a vaše myšlenky.

A protože jsem se poslední měsíc snažila tady v Holandsku a všude po internetu najít na plavání nový plavky, který by byly vhodný jak do bazénu a zároveň trochu hezký, přišlo mi to skoro jako nemožnej cíl. Když jsem je teda konečně našla, rozhodla jsem se vám sem hodit pár tipů pro inspiraci. Samozřejmě nemyslím sportovní značky, protože asi nikdo nepotřebuje radu „Běž do Speeda, Areny nebo Nike“. Ale uznejte, že ty Speedo plavky na obrázku prostě moc parády neudělaj.

Zleva Speedo || Roxy || Otto || Zoot

Když jsem tak procházela všemožný eshopy, byla jsem poměrně zklamaná. Ty, na který jsem sázela totiž neměly v nabídce téměř nic. A když už zrovna měly jednodílné plavky, byly v takových tvarech a provedeních, že by vám z toho při každé otočce vypadly prsa a nebo všude všechno odstávalo. Když jsem narazila na Roxy plavky, byla jsem z nich naprosto unešená. Vypadaly fantasticky, jenže cena přes 100 euro zkrátka není úplně student-friendly a tak jsem na ně zase rychle zapomněla. Pár dobrých kousků se dá najít i na Asosu, ale protože se trochu bojím objednávat plavky ze zahraničí kvůli velikosti, rozhodla jsem se pro český eshop. Tam mě mile překvapil právě Otto shop, který má opravdu velký výběr plavek za přijatelnější ceny a pár favoritů jsem našla i na Zootu.

Pokud tedy budete náhodou shánět plavky na plavání, tyhle odkazy by měly pousloužit.

A co vy? Víte o nějakém obchodě kde podobné plavky sehnat?

3 thoughts on “THE SWIMMING STORY

  1. Jako malá jsem také nenáviděla povinný plavecký výcvik. Bála jsem se. Vrchol byl ten, že když jsem se bála skočit šipku, plavčice mě s klidem do vody shodila a ještě se tomu smála. Od té doby to bylo ještě horší.

    Dnes si na bazén zajdu ráda. Sice se trošku stydím za můj pupíček, ale to je vedlejší :D. Plavky na obrázku se mi líbí. Sháním delší dobu nějaké jednodílné, jednoduché, pěkné a ty tak vypadají 🙂

  2. Zrovna hledám nějaké plavky, které budou přijatelné. Je to vážně docela věda.
    Já jsem typ, co vodu miloval od dětství. I tak jsem ale skončila v plavání v posledním družstvu, protože jsem si tu vodu sice užívala, uměla se potápět, kotouly, stojky, ale plavecký styl žádný. Taky byla doba, kdy jsem se pak do plavání i bála, protože mě nějak tím přístupem přesvědčili, že se neudržím nad vodou. To, že mě nenaučili plavat asi dodávat nemusím. 😀
    Teď celkem plavu, ale potřebovala bych nějak získat ten správný styl. A měla bych si zase někdy zajít do bazénu. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *