MALÝ VELKÝ VÍTĚZSTVÍ

Vždycky jsem věděla, že to může přijít. Stačí pár minut, někdy i vteřin a ta snaha, ty desítky hodin, dnů a týdnů snahy a energie se sesypou jako domeček z karet. A vy s tím nemůžete nic udělat.

Píše se středa 23. května. Poslední den, kdy mi má přijít posudek na mojí práci. Po několika telefonátech na sekretariát naší pražský fakulty jsem ujištěna, že snad nejpozději zítra dorazí. Ne, že bych ho snad nutně potřebovala. Ale za pár dní mě čekala zkouška, odpolední let do Prahy a další den obhajoba. Bylo by fajn vědět, jak na tom jsem a znát otázky oponenta, abych věděla, kolik času tomu ještě budu muset věnovat. Každá hodina času navíc na úkor nizozemský zkoušky totiž byla drahá. Bylo asi půl 10 večer. Máma mi zavolala s žádostí o pomoc a já na chvíli odtrhla oči od učení a zapla internet. Znáte to. Pročíst zprávy, checknout facebook, zkontrolovat mail. Kdyby náhodou. A ono jo. 21:45 a email hlásí novou zprávu s předmětem „Posudek“. Se vším zájmem otevírám email.

Nic si z toho nedělejte kolegyně, alespoň jste se něco nového naučila.

Uhm… co?! To nezní zrovna přívětivě. Přistihuju sebe sama jak přestávám poslouchat mámu a tupě zírám do mailu. Otevírám přílohu a vidím skoro 3 strany textu. To nemá cenu teď číst. Až moc rychle ukončuju hovor s mámou a začítám se do posudku. Když dojdu nakonec, čtu ho ještě jednou. Pak zaklapnu mac a několik vteřin tupě zírám do zdi. Nechápu to. Po pár vteřinách zvedám telefon a vytáčím kámošku, která se rázem stává terčem mýho 50 minutovýho výlevu frustrace. „JÁ TO PROSTĚ NECHÁPU!“. Emoce střídá čtení některých částí posudku. Pořád dokola. Když po hodině pokládám telefon, zůstávám sedět na posteli a zavírám oči. Snažím se z hluboka dýchat a říkat si, že ještě není všechno ztracený. Že si to třeba někdo z komise přečte a udělá si na to vlastní názor. Hlavou mi ale rezonuje jediná myšlenka:

Celý mi to zkazil.

Nevim, kolik hodin a dní jsem tomu věnovala. Místo toho, abych s ostatníma chodila po party, do noci jsem se probírala stovkama (bez nadsázky) anglických zdrojů, víkendy trávila psaním kapitol, formátováním příloh a do nekonečna opakovaným revizím. Mezi všema těma zkouškama, který jsem během dubna a května dělala, jsem se na tu obhajobu vlastně těšila. Bylo to téma, který mě bavilo, práce, do který jsem vložila všechno a odevzdávala ji s čistým svědomím, že je tam všechno tak, jak jsem chtěla. Vedoucí práce byla s výsledkem spokojená. A já taky.

Následující dny se moje nálada držela na bodu mrazu. Kromě každodenních 7-9 hodin v knihovně kvůli nizozemský zkoušce jsem měla minimum času se na obhajobu připravit. Místo toho, abych si v klidu zpracovala oponentský otázky, učila jsem se na předmět, z nějž mě čekala zkouška před obhajobou. A když jsem se zrovna neučila na Fundamental Rights in Europe, můj mozek začal obhajovat. A obhajoval třeba až do dvou do rána, několik dní v kuse. S každým pokusem o zamhouření očí mi hlavou jel ten samej scénář. Jakou strukturu by měla mít ta prezentace? Jak se vyjádřím k posudku? A přečte si ta komise tu práci vůbec? Každou větu a názor jsem v hlavě přehrála asi patnáctkrát tak, dokud moje hlava nebyla spokojená s tim, jak by to u obhajoby mělo zaznít. A mě pět dní v kuse užíral stres z toho, že nejsem naučená na úterní zkoušku, nemám zabaleno domů, moje prezentace nemá ani úvodní slide a moje dvouměsíční snaha vyjde středečním odpolednem nadobro nazmar.

Přesně o týden později, asi 3 hodiny před obhajobou jsem konečně dokončila prezentaci. Všechno to, co jsem si noc předtím připravila v letadle, jsem asi 150 x změnila. Prezentaci jsem nahrála na flashku, rychle sbalila tašku a letěla do školy. Jestli to komise nečetla, nemám nikdy šanci to obhájit. Nějak už to ale prostě dopadně. A tak jsem ve 14:30 nastoupila do místnosti po boku svých dvou kamarádů a čekala až na mě dojde řada. A pak to přišlo.

Těch 15 minut se zdálo jako věčnost. Nevim, jestli byl pocitově horší ten ústní přednes a nebo fakt, že venku bylo asi 35 stupňů a já se v černých šatech přímo u okna doslova vařila. Komise nakonec nechtěla slyšet ani odpovědi na oponentovi otázky a zvolila otázky svoje. „Vy jste dostala poněkud přísný posudek, že? Tak se braňte.“ A já si uvědomila, že je to asi nejdůležitější moment obhajoby. Vzpomněla jsem si na slova vedoucí „Musíte je přesvědčit, že si stojíte za vším, co jste tam napsala. Nic není ztraceno.“ Nádech a výdech. Následující minutu jsem řekla ve zkratce to, co mi rotovalo hlavou posledních 5 nocí. To, co jsem si přehrávala každou noc do 2 do rána. Poprvý v životě jsem se rozhodla nesouhlasit s posudkem, a hlavně – vyučujícím. To vůbec není dobrá volba, pokud vás v rámci studia čeká ještě několik zkoušek a státnice. Na to už je teď ale pozdě. A tak jsem během minuty řekla skoro všechno, co jsem měla na srdci.

Zdálo se, že to docela vzali. 

Následovalo asi dalších 5 otázek. „Já si pamatuji, že v roce 1999 byla v Rakousku podobná situace… já tam tenkrát studoval, proto to vím. Jak se ty situace lišily?“ Ehm. Co?! Mně v tý době byly 4 roky! A já o tom upřímně nemám sebemenší tušení. Veškerou nervozitu jsem schovala za nucenej úsměv a poslouchala zbytek otázky. Jo, o tom jsem vlastně asi něco četla. I tak jsem ale o celý tý situaci věděla asi 4 věty. Musíš prostě vařit z toho, co víš. A když nic nevíš, něco vymysliA tak jsem ze sebe vymáčkla ty dvě věty informací co jsem věděla. A pak to vzala úplně z jinýho konce. Lisabonská smlouva nabyla platnosti v roce 2009. Ten proces tenkrát komise ani nemohla použít. „Dobře, děkuji.“ Zdálo se, že to stačilo. A já se po 25 minutách mohla vrátit zpět.

Byla jsem ráda, že to mám za sebou. Sice jsem netušila, jak to dopadne, ale řekla jsem asi vše co jsem chtěla. A když to blbě dopadne, můžeš z toho mít alespoň dobrý pocit. Byla jsem ráda, že to mám za sebou, ať už to dopadne jakkoli. Po dalších třech prezentacích nás komise poslala na chodbu. Po pár minutách nás zavolali zpět a sdělili nám výsledky. A já nakonec krom toho, že jsem práci obhájila, vyhrála druhý místo! Měla jsem neskutečnou radost a zároveň mi spadl obrovskej kámen ze srdce. Všechen ten stres byl pryč. A já byla i ráda za to, která práce vyhrála první místo, protože mě během obhajoby zaujala nejvíc. Jak tématem, tak zpracováním.

Nakonec to všechno dobře dopadlo. A já si zas jednou vzpomněla na to, co jsme říkali vždycky během zápasů – dokud nepadne poslední bod, ještě jsi neprohrál.

P.S. – Jedno velký díky patří Adél za to, že byla (a vždycky je) nekonečnou vrbou a rádcem kolem všeho. Matějovi za to, že se mnou odseděl celou obhajobu i přes to, že tomu jako student VŠE téměř nerozuměl. Janče za několičatné konzultace k obhajobě. Rodičům za podporu a všem těm ostatním, kdo to se mnou těch 5 dní vydrželi.

A já přeju hodně štěstí do zbytku zkouškovýho!

4 thoughts on “MALÝ VELKÝ VÍTĚZSTVÍ

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *