Dutch Exams

ZLO JMÉNEM NIZOZEMSKÝ ZKOUŠKY

Možná si ještě vzpomínáte na ten článek, který jsem psala před třemi měsíci o svym studiu v Nizozemsku. Tenkrát jsem tam srovnávala místní univerzitu s Karlovkou, konkrétně teda právnický fakulty. Záměrně jsem tam ale vynechala téma zkoušek. Logicky. V tý době jsem za sebou ještě ani jednu neměla. Tři měsíce utekly a já za tu dobu stihla udělat 5 zkoušek tady a 4 v Praze. A na začátku tohohle týdne jsem konečně dostala do ruky nizozemský vysvědčení. Konečně hotovo. Všechno. A na první pokus. Nicméně, zas tak easy to nebylo. A jestli jste někdy slyšeli o těch „erasmácích“, co celej semestr strávili na party, pili pivo, na zkoušku se učili dva dny, všechno udělali a vrátili se domů, tak to rozhodně nebyl náš případ. Ani trochu. Já se na ty zkoušky učila totiž pomalu víc, než na ty český.

FB: Trust Me, I'm a Lawyer

Ještě než si ale začnu „stěžovat“ na místní zkoušky, je třeba říct, že jsou úplně jiný než ty naše v Praze a možná proto jsem / jsme s nima měli trochu problém. Na takovýhle systém zkrátka vůbec nejsme zvyklí. Zkoušky v Praze jsou z 90 % ústní, když nepočítám klauzury (to je ještě větší zlo). Většinou se tak musíme naučit odpornej objem informací, přijdem na zkoušku, vytáhnem si dvě / tři otázky a jsme zkoušení jen z nich. Takže i když se musíte naučit 80 „témat“, hodnoceni budete jen na základě těch dvou, co si vytáhnete. A je úplně fuk, kolik toho víte o těch zbylých 78. Neříkám, že je to špatně. Ale moc student friendly to zrovna není. A asi si umíte představit, že ústní zkoušky taky nejsou vždycky úplně objektivní. Navíc většinou ani nevíte, k jakýmu profesorovi půjdete. Takže můžete dostat úplnýho kata, který vyhodí třeba 7 lidí z 10 (a byly i termíny, kdy vyrazili všechny a nebo taky jednou jedna komise na státnice z trestního práva, která tenkrát vyrazila úúúúplně všechny. A věřte mi, že zrovna na státnice se většina fakt učí) nebo toho, koho si přeje každý student a kde za trochu projevené snahy, pokory a vědomostí tu zkoušku tak nějak spatláte. Zkrátka a dobře, to, co vám u někoho stačí na jedničku, může být u někoho trojka. Nebo vyhazov.

Někdy tak záleží na tom, na čím seznamu visíte ráno na dveřích.
Někdy záleží na tom, jaký štěstí máte u tahání otázky.
A někdy i na tom, jak se zkoušející vyspí.

Sebehůř to ale zní, pokud se na zkoušku poctivě naučíte, výrazně tím eliminujete šanci neúspěchu i u těch „méně oblíbených“. Ty zkoušky se udělat daj. A i když se v průběhu zkouškovýho na facebooku vždycky doslechnete o někom, kdo má pocit, že byl vyhozen neprávem (#beenthere), na tu zkoušku máme koneckonců tři pokusy. A pak můžete opakovat celý předmět. Takže vlastně 6. To by bylo, abyste neprolezli. A vždycky se můžete vnitřně uklidňovat tím, že když to zvládli ostatní, zvládnem to i my.

Law study

Nizozemský zkoušky jsou z 90% písemný. Měla jsem ale i jednu ústní, hned tu první a tak začnu nejdřív tím. Ten předmět se jmenoval Evropské soukromé právo. Problém byl, že jsme skoro nikdo nevěděli, jak se na to učit. A co nás čeká. Kromě zápisků z hodin jsme neměli žádnou učebnici ani skripta (zlatá pražská právnická!) a na dotaz, který case law se máme naučit (pro nestudenty práv, to je studium důležitých rozsudků v tomhle případně mezinárodních soudů), bylo nám řečeno, že „jen to, co jsme si měli přečíst“. To bylo zhruba 45 případů. A to je dost. Věřte mi.

Půlku známky z toho předmětu nicméně tvořila esej, kterou jsme odevzdávali během semestru a prezentaci, kterou jsme na to stejné téma měli na semináři. Pokud netušíte jak tu výuka během semestru probíhá a jaká je příprava na hodiny, mrkněte na ten článek v první větě, tam jsem o tom psala. Trochu nemilý nicméně bylo, že jsme se známky ani hodnocení té eseje nedozvěděli ani po té prezentaci, ani před zkouškou. A tak jsme neměli ani ponětí, jak na tom jsme. Průběh té samotné zkoušky mě ale docela mile překvapil. Zkoušeli nás dva profesoři, přesně dvacet minut s tím, že otázky byly ze 4 oblastí striktně po 5 minutách a celou zkoušku nahrávali. Zvukové nahrávky si pak pustila komise čtyř zkoušejících, rozhodli o známce a tu nám poslali ještě ten den. Co se týče objektivity, má tohle proti Praze obrovský plus.

Zbytek zkoušek už tak růžovej nebyl. Ač jsem sice v tom článku v dubnu psala, že písemný zkoušky mi přijdou lepší, to, co na nás vykouklo po rozdání zadání totiž rozhodně lepší nebylo. První ze zkoušek byla ještě ok, ta do rozsahu i způsobu otázek tak nějak odpovídala obsahu hodin. Byl to ale taky předmět za nejmíň kreditů. A taky jsem z těch prvních dvou zkoušek dostala nejlepší známky. Konkrétně 8 a 8.5. To je na nizozemský poměry dost slušný (známkuje se tu 0-10 s tím, že potřebujete 6, abyste zkoušku splnili). Posilněna pocitem, že to nakonec nebude tak hrozný, jsem se učila na další zkoušky. A pak už to šlo jenom z kopce.

Třetí zkouška byla poněkud…zvláštní. Ačkoli mě předmět Právní filosofie bavil ze všeho nejvíc, během semestru jsme četli vážně zajímavou knížku (od profesora z Harvardu Michaela Sandela, který právní morální problémy prezentuje tak, že jsou neskutečně zajímavý i pro laickou veřejnost), a napsala jsem si práci na dost zajímavé téma ženských kvót a jejich podílu na politice, veřejném životě ale např. i vedení globálních firem, byla zkouška prostě zvláštní. Ačkoli to byla právě jedna z těch open books exam, kde jsme mohli mít všechny texty u sebe, většinu odpovědí jsme v nich stejně nenašli a ze zkoušky odcházeli s tím, že vlastně vůbec nevíme, jak to dopadne. A ač jsem si myslela, že se mi to docela povedlo a odpověděla jsem na 9 otázek z 10 a tak určitě projdu, za tři týdny mi přišla známka 6.5 a hromadné sdělení emailem od profesora, že je z našich výsledků i esejí zklamán a že to čekal lepší. No, budiž. (Jednomu klukovi pak po zkoušce řekl, že ta jeho esej je hrozná a že má napsat novou. Aniž by mu vrátil tu starou a řekl mu, co se mu na ní nelíbí. Ale u toho jsem nebyla. Takže kdo ví.)

International law

Nejhorší dvě zkoušky následovaly potom. Jedna s názvem „Fundamental Rights in Europe“ druhá s názvem „Various Branches in International Law“. Byly částečně taky open books. Mohli jsme tak mít učebnici vydanou přímo fakultou, což byla v jednom případě jen kniha rozsudků a v druhém případě knihu různých lidskoprávních smluv. Dokonce jsme dostali před zkouškou vzorový test z předešlých let a tak jsme mysleli, že to bude docela v klidu. Projdem si prezentace, přečtem si případy a zbytek dohledáme ve smlouvách při zkoušce.

HAHA. JOJO.

Na první z těch zkoušek jsme měli dvě a půl hodiny. Nevím, jestli jste někdy měli tak dlouhou zkoušku, ale u nás na právnický v prváku pár písemných je. Většinou to máte tak za půlku času napsaný, druhou půlku to kontrolujete a zbytek času se nudíte, koukáte po spolužácích a na hodinky a hlavně už to chcete odevzdat a jít pryč. Tahle zkouška měla 2.5 hodiny. 150 minut. A víte co? Nestihli jsme to. V zadání bylo asi 45 otevřených rozepisovacích otázek, ve smlouvách jsme nenašly téměř ani jednu odpověď a ten typ otázek a příkladů, který se objevovaly v tom vzoru se v naší zkoušce neobjevily ani jednou. Několik lidí to zabalilo po 15 minutách a odešlo. Dvě holky jsem viděla při zkoušce brečet. A já jsem to za celý ty dvě a půl hodiny nestihla. U většiny otázek jsme moc nevěděli ani na co se ptaj – to třeba když položili otázku o 10 slovech, mě napadla odpověď o třech větách a v závorce bylo 15 bodů. Za tři věty asi patnáct bodů nedostanu, žejo. Tak co všechno chtějí jako slyšet? Po odevzdání jsme vyšli tiše na chodbu a výraz a následná reakce spolužačky z Británie to vystihla naprosto přesně – „WTF was that?!„.

Ta druhá zkouška trvala tři hodiny. A nesla se v dost podobném duchu. Většina otázek totiž vůbec nebyla v duchu „Jak byste tento příklad rozhodli?“ – kdy, pokud jste četli právě to caselaw, vám v hlavě vyskočí, že je to úplně stejnej příklad jako už jeden z evropských soudů řešil a tak tam napíšete, že by se to rozhodlo takhle a takhle proto a proto a odkázali na rozsudek. Nene. Případně otázky typu „Proč byl tenhle rozsudek pro tuhle právní oblast tak důležitý? A jak soud rozhodl?“, což je jedna z klasických otázek a důvodů, proč se o těch případech učíme. Na místo toho zněly otázky asi takhle „Jaký způsob poměřovacího testu Evropský soud pro lidská práva použil? V jakém bodě rozsudku? Používá stejný poměřovací test i Soudní dvůr Evropské Unie? A jak se změnil vztah těchto dvou soudů po tom, co v roce 2014 bylo rozhodnuto o nepřistoupení EU k Evropské Úmluvě o lidských právech?“

MEIN GOTT!
Já vim, že vám tyhle otázky asi moc neřeknou.
Ale když jich máte takovýhlech v testu přes 30, máte chuť fakt skočit z okna.

Sebehůř to zní, i tu poslední zkoušku jsem udělala. A to jsem byla přesvědčená, že jsem ji nenapsala. Nicméně se moje skóre nějakou záhadou dostalo na rovných 6 bodů. Hranice pro to, abyste prolezli. Pár mých spolužaček ale takový štěstí nemělo. Jedna dostala 1 bod (z 10) ačkoli napsala asi pět A4 stárnke. Druhá dostala známku 3 a při opravném pokusu 3.5. Předmět tak nesplnila. A nedoveze domů potřebné kredity.

Co tím chci na závěr říct? Většina zkoušek vypadala tak, že nás 90% otázek překvapilo, odpovědi jsme psaly „tak jak se nám to zdálo nejlepší“ a ani po napsání testu a podívání se do smluv / skript / zákonů jsme vlastně vůbec nevěděly, jestli tu zkoušku máme, nebo ne. Nikdy to totiž nebyly otázky s jasnou odpovědí, kterou byste našli v nějakým paragrafu. A ač to může znít, že jsou nizozemský zkoušky neuvěřitelně těžký, je to spíš tím, že na takovýhle styl otázek a zkoušek zkrátka nejsme zvyklí. Udělat se nicméně rozhodně dají. A i když to může vypadat, že jsou jejich otázky těžší a vyžadují tak od studentů více znalostí, nemyslím si to. Osobně mám totiž pocit, že co do kvality a objemu učiva jako i znalostí studentů vede pražská fakulta na plný čáře. 

Nicméně jsem ráda, že už to mám za sebou. A jestli si někdo z vás pořád myslí, že Erasmus je jen proflákáná dovolená v zahraničí s trochou školy a že jsme jen kampusoví povaleči (zdravím do Sněmovny), pak to náš případ zrovna nebyl.

Mějte se fajn!

3 thoughts on “ZLO JMÉNEM NIZOZEMSKÝ ZKOUŠKY

  1. Jej, tak jsem zvědavá, jestli si po přečtení tohohle článku ještě někdo vybere Nizozemsko jako cíl Erasmu 😀 jako ty, otázky zní fakt hrozně děsivě a přála bych si tenhle článek přečíst panu Volnému z SPD, i když by to asi byla ztráta času 🙂

  2. Je to fakt zajímavý srovnání dvou škol a informování se o studiu v zahraničí. Pro mě, jakožto nestudenta, to je dost zajímavé a místy překvapivé. Každopádně je to super, že jsi to takhle zvládla, klobou dolu 🙂

Napsat komentář: Viki Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *