PRÁZDNO(TY)

„Tak co.. jak se cítíš?“

Zazní z telefonu asi vteřinu po tom, co ho váhavě zvednu.
Dalších pár vteřin není nic víc než ticho.
A pak konečně promluvim.

„Já nevim.. necítim nic.“

Po pár minutách rozhovoru zavěsím. Procházím centrem a snažím se vstřebat to, co se právě stalo. Pozoruju lidi kolem sebe – cítí se někdo stejně? A jak se vlastně cítím já? Hlavou se mi honí tisíce myšlenek a já se je v rámci možností snažím srovnat. Vzpomínám si na jednu z knih, kterou jsem nedávno četla. Nejdřív si musíte uvědomit jak se cítíte. Potom se zamyslete proč se tak cítíte. Pokračujte tím, jak byste se měli / chtěli cítit. A pak se to snažte změnit. Pokračuju pomalu cestou domů a snažim se to nějak racionálně vyřešit. Proč se to muselo stát zrovna teď?! Vztekání ti teď nepomůže. Prostě se s tím musíš poprat. A tak se peru. Snažím se zjistit, jak se vlastně cítím. Je to smutek? Úleva? Možná obojí? A nebo vztek? Mám vztek? A na koho vlastně? Jenže nic z těch pocitů netrvá dýl než jen pár vteřin. Jediný, co vlastně cítím je jedna velká nespravedlnost.

Nic jinýho.
Jen prázdno.

V tomhle duchu se nese několik dalších desítek hodin. Sebevíc se snažím přinutit k učení před blížící se zkouškou, myšlenkama jsem úplně jinde. Najednou mě to vůbec nezajímá. A tak přemýšlím jak by bylo fajn, kdybyste zkrátka jednou za čas mohli zavolat do školy, do práce nebo kamkoliv jinam a říct, že na všechny povinnosti teď na chvíli kašlete, že si prostě doma sednete s kýblem zmrzliny, odjedete na pár dní někam pryč a prostě budete někde jen tak být, dokud zas nebudete ok.

Víte, mě ta vaše zítřejší zkouška ani občanský právo teď vlastně vůbec nezajímá. Co kdybych přišla třeba za 10 dní, hm?

Jenže takhle to v životě nefunguje. Povinnosti jsou a budou a i když se to v tu chvíli hodí nejmíň, některý věci zkrátka nepočkaj. A možná je to i dobře. Člověka to prostě donutí fungovat dál. Tu zkoušku jsem nakonec zvládla. A i když bych za normálních okolností z jedničky z takovýho předmětu měla radost týden, tentokrát trvala asi tak 4,5 hodiny.

Pak zas pominula. A zbylo zas jen prázdno.
Hádám, že tak to prostě je. Když z Vašeho života někdo odejde.

Těch několik dní potom jsem fungovala tak nějak automaticky. Vstát, jít do práce, jít na trénink, vrátit se domů. Tyhle zažitý vzorce se opakujou každý den a já se snažím vrátit svoje myšlenky zpět. Už se ale nesnažím za každou cenu něco cítit. Ani to změnit. Rozhodla jsem to nechat plynout. Smířit se s tím. A žít jako dřív.

To prázdno se přeci časem, alespoň částečně, zaplní.
A pak zas bude všechno dobrý.

A do tý doby,
ten pocit prázdnoty.
Dno a Ty,
hluboko pode dnem,
hluboko tam,
někde v srdci.
Tam je Tvoje místo.

3 thoughts on “PRÁZDNO(TY)

  1. Upřímnou soustrast. Je to hrozný, když člověk příjde o někoho blízkého. Ale jak sama píšeš, ten člověk prostě musí nějak automaticky fungovat, ono se to časem zlepší… Když před rokem se zabil mamky přítel, ze začátku jsem furt brečela při myšlence na něj, ještě půl roku to bolelo a teď po roce už mám v sobě konečně klid a nerve mi to tolik srdce. Zkus se zabavit něčím, co tě baví a obklopovat se lidmi, se kterými ti je fajn. Hlavně nebýt sama! Ty to zvládneš, jsi bojovnice ♥

    WantBeFitM

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *