SPARTAN RACE VALČA

VALČA.

Každému, kdo někdy běžel OCR nebo Spartana, okamžitě v hlavě vyskočí loňskej UltraBeast. A jinak tomu nebylo ani letos. Když se pak kluci z týmu začali domlouvat na letošní účasti na Slovensku, hned jsem věděla, že budu chtít taky. Ne, ani na vteřinu jsem nezvažovala účast v Ultrabeastu. Ale kde se běží UB, běží se i další kategorie. A já po půl roce v Nizozemsku a téměř roce od posledního Spartana měla chuť si zase něco zaběhnout.

A tak jsme se minulý víkend vydali na Slovensko.

Spartan Race UltraBeast

Budík zazvonil v pět ráno a my se pomalu chystali na cestu na start. Vlna kluků na UB startovala v 7:10, a tak bylo třeba dorazit včas. Když jsme přijeli, elita a age groups už byli na trati. V mých očích zněl závod docela strašidelně. Loňských 42+ km, který byl nakonec 48 km a cca 3500 nastoupaných metrů s desítkama překážek se letos rozšířil na 50+ km a 60+ překážek. Běžet 55 kilometrů v horách je samo o sobě náročný, zvládnout do toho ale překážky, angličáky a všechno je ještě o mnoho těžší. A aby toho nebylo málo, organizátoři přidali nové limity – 23 km do 5,5 hodiny, 3 kilometry před cílem do 13 hodin. Což se těžko počítá, když vlastně nevíte, kolik má závod celkem kilometrů a kdy bude 3 km před cílem.

A tak jsem stála u zábradlí a sledovala to bláznovství.
V 7:10 zazněl výstřel.
A kluci zmizeli v kopci plnýho dýmu.

Coffee

A já? Já měla spoustu času. Jako profesionální asistent a nosič věcí jsem splnila svojí funkci a do mého startu zbývalo přes 4 hodiny. Ranní vstávání zachránila káva z jednoho ze stánků (díky organizátorům za tuhle záchranu) a já se vydala skrz areál k sekci překážek kousek od startu, sedla si na trávu a pozorovala závodníky na Hercules Hoistu a pytlích a v dáli tyčící se Olympus, který se ale prozatím obíhal. Po cca hodině proběhli kluci a zmizeli zase kdesi v horách. A já se procházela areálem, užívala si ten klid a horský vzduch, zbytky ranní mlhy a v dáli vycházející slunce.

Spartan Race

V 11:45 naše vlna odstartovala stejným startem jako UB na trať.

Já v hlavě měla loňskou Litovel, kterou jsem zaběhla v čase 1:12 a počítala s tím, že tak do 90 minut budeme v cíli.

HAHA.

Když jsme po půl hodině vystoupali na vrchol sjezdovky, kde končí lanová dráha a v dáli se tyčí televizní vysílač, hodinky hlásily sotva 1.5 km. Tak to bude dlouhý závod. S kopcema jsem sice počítala, ale my jsme prvních 40 minut neběželi ani po rovině, natož z kopce. Z balancu jsem na poslední chvíli spadla, a tak jsem si užila prvních 30 angličáku. Další třicítka přišla o cca 200 metrů poté, když jsem spadla z ručkovacího áčka. A pak? Pak následoval seběh dolů. Konečně. Po nějaké době jsme doběhli k překážkám, které byly blízko komfort zóny a UB. Přenášení kamenné koule, 5 angličáků a donést zpět. Áčková síť. A napojení na kus trati UB. Další na řadu přišel Hercules Hoist. A i když patří mezi moje oblíbené překážky, tentokrát jsem se dost zapotila. Podle nás totiž do pytlů přes noc napršelo, písek nasál vodu a byly mnohem těžšíA já měla vůbec co dělat, abych pytel po kladce vytáhla nahoru.

„Kdo to pustí bude dělat taky angličáky!“

Uhm. Tak jo. Fantastickej způsob jak si sedřít dlaně. A taky se tak stalo. 

Na pytle jsem tak šla se spálenýma rukama. Přibližně v půlce mě zradil stisk a zatímco pytel letěl kus k zemi, mně lano proklouzlo mezi prsty. Ve snaze ho chytit jsem si tak odřela ruce. Ale prošlo to. Mohla jsem jít dál. Následovalo nošení pytlů, občerstvovačka a další výšlap nahoru na jehož konci byl Multirig. A dalších 30 angličáků. Při poslední pětce se mi navíc povedla naprostá hloupost. Ve chvíli, kdy jsem padla obličejem k zemi jsem se zhluboka nadechla a vdechla část prachu a hlíny, kterou jsem měla jen pár centimetrů od pusy. Takže jsem se v burpees zoně začala dusit a kašlat z pusy všechen prach a písek. To aby ten závod náhodou nebyl moc nudnej asi.

Spartan Race Valča

Spartan Race sprint

Po chvíli nás čekal další seběh dolů. Každou chvílí, co jsme se blížili k vodní nádrži jsem upřímně doufala, že budeme plavat přes ni. Když jsem v ní viděla jednoho ze závodníků, začala jsem se těšit. Bohužel. Nádrž byla jen pro třetí kolo Ultrabeastu. Voda nás ale ani tak neminula. Po chvíli jsme se hnali studenou řekou po kolena dolinou k parkovišti a po pár desítkách metrů se plazili vodou pod ostnatým drátem. Pak už se to překážkama jenom hemžilo. Dva slip wally, další tahání pytlů, barbed wire crawl a ve festival aréně oštěp, lano a těsně před cílem stěna.

Po 2 hodinách a 15 minutách jsem tak konečně proběhla cílem.

Spartan Race Sprint

A zhodnocení?

Co se týče mýho výkonu, určitě to mohlo být lepší. Kopce mi daly zabrat víc než bych chtěla a dost hloupě jsem spadla z několika překážek. Kdybych dělala o 90 angličáků míň, mohla jsem být v cíli o několik minut dřív. I tak mám ale pocit, že to byl jeden z nejtěžších sprintů, který jsem zatím běžela. Minimálně terénem. Hodinky mi naměřily 7.98 km a 560 nastoupaných metrů. Kolik překážek bylo na trati upřímně nevím, ale trochu mě zklamalo, že chyběly typicky sprintovské překážky – pneumatiky a hlavně stěny, které v Litovli byly na trati asi 4x a tady jen jedna před cílem. Triceps bar na trati taky nebyl (UB ho prý měli) a stejně tak nás nečekal ani Olympus ani Slacklajna, který byly na sprintu loni v Koutech.  A té vody taky moc nebylo. Jako by nám to, co chybělo v překážkách, pořadatelé vrátili na trati…

Spartan Race sprint medal

A jak to bylo po závodě? Zatímco já se jela převléct zpět do Martina, dala si sprchu, sbalila pokoj, vrátila se zpět a několik hodin se učila v cíli s očekáváním kluků, oni pořád běželi. Už přes 10 hodin. Jeden z nich dorazil po nějaké době, bohužel ale ne cílem. Na 42. km se rozhodl, že by nestihl druhý časový limit a závod ukončil. A my v očekávání čekali na toho druhého, který UB ještě nikdy neběžel a tak jsme vůbec nevěděli, v jakém čase ho čekat. A nejspíš to nevěděl asi ani on. Do cíle se ale nakonec dostal.

Po 13 hodinách a 44 minutách proběhl cílovou páskou.
A tak dokončil závod o cca 56 km, 3500 nastoupaných metrech a 69 překážkách.
A my na něj byli neskutečně pyšní!

Valčianská Dolina

A i když se do konce roku na žádný další OCR závod už možná nepodívám, do Valči se příští rok moc ráda vrátím.

Děkujeme, Slovensko.

DOVIDENIA!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *