Spartanrace Winter

SPARTAN RACE WINTER #9

ZIMNÍ SPARTAN.

Závod, o kterým jsem přemýšlela už minulý rok, ale život si pro mě tenkrát připravil jiný plány. A tak se dostal na pořad dne zase letos, když jsme snad měsíc zvažovali účast na zimním závodě v Zell Am See. Kromě toho, že se tam kromě sprintu běžel i super, nás lákala místní příroda a spojení závodu s pár dny lyžování. Po několika hodinách na Booking.com jsem měla dokonce i vybraný ubytování a už stačilo jen udělat rezervaci (a samozřejmě všechno zaplatit). Nakonec ale z rozhodnutí sešlo – zejména proto, že jsme nevěřili místnímu počasí, kvůli ceně závodu (110 eur za sprint) a taky kvůli mýmu zkouškovýmu. Jak se tak ale prosinec plynule překlenul v leden a mě mrzelo, že jsme do Rakouska nejeli, rozhodli jsme se, že se vydáme alespoň na ten český.

A tak jsme 19. ledna v 8 ráno trochu rozpačitě vyjeli směr Liberec.

Venkovní teplota totiž už v Praze ukazovala nějakých -6 stupňů a i když se kdesi za mraky klubalo slunce, bylo nám jasný, že u Liberce bude zima ještě větší. Předpověď počasí to hlásila už pár dní dopředu, proto jsme před závodem udělali s tátou menší brainstorming nad tím, jaký sportovní vybavení zvolit. Nejdůležitější položkou se zdály být boty, který by zvládly kluzký překážky, sníh, led a ideálně i vodu. Proto jsem zvolila jedny z mých závodních bot od Reeboku do terénu s kolíkama (což se nakonec ukázalo jako dost nerozumná volba, protože jsem při běhu na ledě několikrát uklouzla. Na oblečení jsme zvolila legíny a kraťasy, termotriko a běžeckou mikinu s všitým fleecem na zádech a hlavně rukavice, čelenku a šátek přes pusu pro případ, že by byla zima horší než jsme čekali. A přes to všechno lyžařskou pláštěnku, která mě chránila před větrem a sněhem ještě posledních pár minut před startem.

. . .

Závod jsme odstartovali v 11:30.

Bohužel už ve startovním koridoru jsme řešili situaci, kdy při přelézání stěny tátu jeden závodník nakopnul botou do hlavy. Takže táta dostal kopanec ještě než jsme vystartovali a já bych mu nejradši pleskla, protože nechápu, jak může být někdo tak zbrklý a nepozorný, když závod ještě nezačal. Krátce po startu jsme vyběhli na louku a zdolali prvních pár překážek – převážně O-U-T a stěn a naštěstí se docela rychle zahřáli, když jsme pokračovali lesem do kopce. Někde v průběhu toho přišlo moje první podklouznutí, kdy jsem spadla přímo pod nohy pánovi za mnou, který to jen tak tak stihnul ubrzdit a okamžitě mě začal zvedat, zatímco vedle uklouzla další závodnice.

Spartanrace Winter Map

Po asi třetině závodu konečně přišla jiná překážka (po tom, co se táta ptal, jestli budou i jiný překážky než přelézání stěn a já nechápala, proč jich je 5 po sobě), kterou byl Monkey Bar. Z toho jsme bohužel oba dva spadli a vrhli se na prvních 30 angličáků. Hned potom následoval balanc, který jsme naopak oba zvládli a mohli jsme pokračovat seběhem dolů, zatímco jsme litovali ty, kteří si střihli 60 angličáků v podstatě hned po sobě a já vzpomínala na závod ve Valči a v Koutech, kde jsme z toho spadli i my a ty (zbytečný) angličáky dělali taky.

Po balancu následoval docela dlouhý seběh, kde se nám povedlo trochu odtrhnout od zbytku naší vlny a běželi jsme tak až k další překážce v podstatě sami. A přesně při něm se událo to, co ovlivnilo celý zbytek závodu. I přes to, že jsme se celou cestu snažili běžet opatrně, totiž došlo na to, kdy jsem letěla k zemi znovu.

Táta: „Hele! Vlevo je krásný výhled na Ještěd.“
Já: otočím hlavu… a ležím na zemi. 

Tenhle pád už byl ale horší než ten první. Především jsem totiž běžela mnohem rychleji a uklouzla tak nešťastně, že jsem letěla kolenem a holení přímo na led a do toho si nějak záhadně zvrtla kotník. Chvíli trvalo, než jsem se posbírala a rozhýbala kotník tak, abychom běželi dál. Se slovy, že mám běžet opatrně a koukat se pod nohy jsem uběhla dalších asi 200 metrů, kdy mi noha podklouzla potřetí a já ve vteřině přistála na zadku jak pytel brambor. To už mi došla trpělivost a po pár nadávkách jsem se zvedala zpátky na nohy, když jsem si uvědomila, že mě bolí ruka a po sundání rukavice zjistila, že začíná modrat. Ten pád jsem se to totiž snažila zbrzdit rukama a dopadla zápěstím přímo na led.

Většina dalších překážek tak byla dost bolestivých. A když ne překážky, tak angličáky po nich. Další třicítku jsem si vysloužila po oštěpu, kdy jsem se o ruku nemohla skoro ani opřít, na laně mě ruka taky příliš nepodržela a na horolezecký stěně taky ne. Ostatní překážky ale naštěstí dopadly dobře, i když koule na atlas carry se zdála docela těžká a namrzlá, oba jsme ji donesli tam a zpět (a že se táta s těma 50 kg docela pronesl!), pytel s kouskama ledu nešel pořádně nahodit na záda a plate drag se mi asi metr před čárou zaseknul za hroudou ledu, kterou jsem si musela odhrabat, aby s tím šlo vůbec pohnout (někdy by to možná chtělo si správně vybrat dráhu).

Spartan Race Winter

Spartan Race Winter

Do cíle už nás čekaly angličáky jen jedny – na multirigu. S rukou jsem neměla šanci se na kruzích udržet, ale abych se nevymlouvala, přiznám, že jsem multirig ještě nikdy nezdolala, takže by tomu pravděpodobně nebylo jinak ani kdyby mě ruka nebolela. Poslední tři překážky před cílem už byly naštěstí pro mě snadný a táta si ještě naposled zabojoval na hercules hoistu, kdy mu hodně klouzalo lano a nešel mu pytel zvednout. Nakonec ale vybral jiný lano a po chvíli dostal pytel přes kladku ke zvonku, kdy už stačilo jen přelézt síť a doběhnout do cíle.

A tak jsme to zvládli.
Společně.

Táta si poprvý v životě odběhl Spartana a zkusil všechny překážky, který dosud znal jen z vyprávění a videí na internetu. Já zjistila, že boty s kolíkama nejsou na led úplně správná volba, když jsem letěla k zemi hned třikrát (ačkoli jsem nebyla vyjímka). A nakonec vyšlo krásně i počasí, když skoro celý závod svítilo sluníčko a měli jsme krásnej výhled na Ještěd, i když mě vlastně poslal k zemi. 

Spartan Race Winter Finishers

Spartan Race Winter Medal

Spartan Race Winter Finisher

Spartan Race Winter Finishers

A protože se tátovi závod dost líbil a zvládnul spoustu překážek o kterých to ani netušil, vypadá to, že se na příští závod vydá opět s náma (a tentokrát možná i v kategorii Age Group!). Takže se dá skoro s jistotou říct, že se týden po pražským půlmaratonu vydáme do Kutný Hory, kde budeme (nebo teda, ehm, hlavně já) mít snad o něco víc naběháno a natrénováno na další překážky (nebo alespoň angličáky). Kdybyste tak měl někdo tip na fajn ubytování v okolí Kutný Hory – dejte vědět do komentářů, budu ráda! A kdybyste při zařizování ubytování, nákupů věcí na závod atd. chtěli trochu ušetřit a dostat z nákupů nějaký peníze zpět, můžete vyzkoušet registraci na zdarma na Tipli.cz, který my už nějakej ten pátek využíváme hlavně při cestování a hledání ubytování – z Booking.com např. vrací až 4 %, takže se nám za jeden víkend na horách vrátilo asi 400 Kč (a to se dá utratit za mnohem lepší věci, třeba za takovej Kaiserschmarrn na sjezdovce!).

Tak doufám, že se s někým v Kutný Hoře uvidíme!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *