19.1 #INTHEOPEN

ÚNOR.

Zatímco pro (nás) smrtelníky je to úplně normální měsíc, crossfiterům každoročně touhle dobou začíná sezona. Je to totiž přesně týden, co začal Crossfit Open. Pro ty, kteří se ve světě crossfitu neorientují, je to něco jako kvalifikace na regionální závody (který ale letos vlastně nejsou). Princip je snadný – po dobu 5 týdnů se vždy ve čtvrtek v noci vyhlásí soutěžní WOD a do pondělní noci má každý čas ho odcvičit. Za každý z workoutů se pak dostávají body a tvoří žebříček atletů, kdy se ti nejlepší po 5 týdnech kvalifikují na Games. Ach ano, Games. Vrchol pro všechny fanoušky crossfitu, kteří sedí celý týden nalepení u obrazovek a sledují nejlepší atlety světa. A když zrovna nesedí u sledování live přenosů, hltaj crossfitový filmy (jako třeba The Redeemed and the Dominant). Včetně mě.

O letošním openu se u nás v gymu mluvilo už od prosince. Ani na vteřin mě ale nenapadlo se přihlásit. Půlku cviků totiž ani zdaleka nezvládnu se závodníma vahama a tu druhou půlku nezvládnu už vůbec, natož s nějakou vahou. A pak přišla Anička, ať to zkusím, že to nechce jet sama. Ten WOD se totiž vypisuje ve dvou verzích – Rx a Scaled. Rx je ta závodní (ta, co se objevuje třeba na Games) a Scaled je verze, kterou by měli zvládnout všichni (a kteří jdou do Openu spíš pro zábavu než s nějakýma ambicema na výsledek). Aby bylo jasno – Rx verzi workoutu jsem za celý půl rok v gymu zvládla asi jen jednou nebo dvakrát, takže představa přihlášení na Open byla pro mě vždycky ve hvězdách. Jenže ta lehčí verze se nakonec zdála „vcelku zvládnutelná“ a tak jsem o tom přemýšlela tak dlouho, až jsem se nakonec přihlásila.

Asi stokrát potom jsem přemýšlela, jestli to byla dobrá volba.
A kdyby se šlo odhlásit, pravděpodobně jsem to udělala.

Being a rookie at the CrossFit Games is kind of like being a high-school freshman. The big kids seem to have all their shit together while you’re just hoping you can find your next class and someone to sit with at lunch.“
games.crossfit.com

Jo. Tak přesně nějak takhle jsem se cítila. A pomalu se smiřovala s tím, že místo toho, že budu chodit do gymu podporovat ostatní, budu současně i jedna z těch, co toho bude součástí. A tak jsem minulý pátek hned po ránu rozpačitě otvírala aplikaci – ne snad proto, že bych doufala v nějaký můj oblíbený cvik, ale proto, abych ten cvik vůbec zvládla. K mýmu překvapení se tam ale objevil tenhle workout:

AMRAP 15 min:
(as many reps as possible in 15 mins)

19 wallballs (6 kg)
19 cal row

…a já měla ohromnou radost. Protože jsem celou dobu byla 100% smířená s tím, že všechny workouty odjedu ve scaled verzi a moje jméno bude na nejspodnějších příčkách, hned ten první (a pro mě taky skoro jistě poslední) jsem mohla jet Rx verzi. Radost mě ale přešla ve chvíli, když jsem si uvědomila, že to tak snadný nebude. Primární taktika „že je to jen 15 minut a nějak se to zvládne“ vystřídala taktika „hlavně nemít no reps“ a když jsem v neděli gratulovala Aničce, která ležela v gymu na zemi a popadala dech, vyprovodila mě na moje wodko větou „tak si to užij, je to fakt hnusný“. Když jsem pak stála tváří ke zdi, pod nohama medball a v gymu nebylo slyšet nic jinýho než pípání posledních pár vteřin časomíry do začátku workoutu, všechny taktiky se změnily jen v jednu – hlavně to nějak přežít. 

Těch 15 minut neutíkalo ani trochu, za to síly utíkaly rychleji než jsem čekala. Když jsem se snažila nekoukat na časomíru a byla přesvědčená, že za chvíli už bude konec, ozvala se Anička s větou „pojď, už seš v půlce!“. Heh. Po mým vytrvalým hypnotizování displeje se na vesle každopádně objevilo dalších 19 kalorií a já mohla přejít k tý výrazně horší části, kdy mi s každým dalším kolem přibývaly no reps a zároveň výrazně ubývaly síly. „Musíš to házet výš!“ To je to jediný, o co se tu celou dobu snažim, věř mi. Nakonec jsem dokončila se 159 reps, což bylo výrazně míň, než měly holky, ale i tak jsem mohla potvrdit, že to vážně bylo hnusný.

A zároveň jsem byla ráda, že už to mám za sebou.
Moje první openový wodko!

Nakonec jsem zvažovala, že bych to zkusila v pondělí ještě jednou, protože jsem si byla téměř jistá, že bych odjela o pár opakování víc, nakonec jsem ale po několika hodinách ve škole usoudila, že já jsem ten poslední, kdo by měl honit nějaký místa v žebříčku (a taky jsem nechtěla dopadnout jako ti, kteří si to celý střihli ještě jednou a nakonec se jim třeba o 3 reps to vylepšení nepovedlo – #zdravimdoBrna). 

A takhle nějak probíhala naše neděle:

Tak jaký to bylo?“

Hnusný.“

…a něco mi říká, že to nejhorší nás teprv čeká.

1 thought on “19.1 #INTHEOPEN

  1. Velkej respekt, Deni, máš můj obdiv, žes do toho šla. Držím pěsti do dalších kol! 😉

    A ten topík je co zač, prosím?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *