APLIKACE, JEJÍŽ JMÉNO SE NESMÍ VYSLOVIT

„A odkud že se znáte?“ ptá se A.
„Vždyť víš.“
„Nevim?“
„Z tinderu.“
…naznačím rtama, aniž bych to vyslovila a doufám, že si toho nikdo jinej v místnosti nevšiml.

Tinder je totiž něco jako Voldemort mezi aplikacema – všichni ví, že existuje, ale nikdo o ní nemluví. Tahle aplikace, kde druhý soudíte podle pár fotek, a „swajpem“ jednoho prstu odsuzujete k budoucímu (ne)seznámení je totiž víc než povrchní. A to ty přeci být nechceš, ne? Takže ji nikdy neotevřeš v tramvaji ani ve škole (natož v práci) a když někomu půjčíš telefon a on na ní narazí, rychle to zazdíš tím „že to už dávno nepoužíváš.“ Ta aplikace, kde najdeš půlku svých přátel, kteří ti řekli, „že takhle se oni fakt seznamovat nebudou“. A ta aplikace, která ti bez větších servítek dokáže, že spoléhat se na svůj první dojem může být pěknej fail.

Tomuhle trendu jsem dost dlouho odolávala. Měla jsem s tím totiž několik dost zásadních problémů a) je to povrchní b) bůh ví kdo za tím profilem skutečně je c) je to povrchní d) je to ztráta času e) je to povrchní. Po několika vtipných historkách kamarádek (a po tom, co tam některý našly svý přítele a zadaný kamarády) jsem nakonec v nemocničním pokoji v Berouně klikla na „download“ a s jednou fotkou na profilu se s očekáváním pustila do swajpování a v domnění, že všechno kromě doprava znamená NE, nadělila omylem i pár superliků. Z toho nicméně nic nebylo (leda by mi chtěl někdo na pooperační donést třeba jídlo, to bych možná zvážila) a tímhle způsobem jsem pokračovala asi dalších 5 měsíců. Byla jsem prototypem nejhoršího uživatele. Swajpovala, občas lajkovala a smála se nad profily svých kamarádů. Bez jedinýho úmyslu se kdy s kým seznámit.

Jojo. Nakonec došlo i na mě.

Tenhle můj primární problém, že se nebudu seznamovat s cizíma lidma, protože každý je potencionální seriový vrah, násilník, trpí patologickou poruchou mysli anebo je to úplně někdo jiný než na fotkách (studium trestního práva se podepíše na každým), pomalu vymizel na erasmu v Nizozemsku. Tam byli totiž všichni úplně cizí a když kolem sebe nemáte „svoje lidi“, nic moc jinýho vám nezbývá. Výhodou malýho města bylo, že lidi, kterýma jsem „proswajpovala“, jsem občas potkala ve městě (v Albertu!), na kampusu apod. a jak dostávali reálnou tvář, vlastně vůbec nebyli tak děsiví. Takže jsem se po čtyřech měsících tam rozhodla, že tomu jednomu dám šanci a půjdu s ním ven (samozřejmě na veřejný místo, kde bude alespoň dvěstě lidí, po tom, co jsem to asi třikrát posunula na jiný den, v ten den ještě o dvě hodiny pozdějc a vyptala se na něj našeho trenéra vzpírání, kterej ho znal. Jojo, chodit ven se studentkama práv je výhra). Paradoxně to byl pomalu nejmilejší člověk tam vůbec, se kterým jsem v kontaktu dodnes a nakonec jsem byla ráda, že jsme se poznali.

Tak jsem se asi 4 měsíce po návratu do Čech rozhodla dát tomu šanci i tady. Po tom, co jsem jich nespočet zrušila, posunula (i o týdny dál) a před každým měla chuť to setkání zrušit (a doufám, že takhle hrozná nejsem jen já), jich nakonec na pár došlo. Tak si otevřete lahev, nalejte si skleničku vína a pojďte se zasmát nad tím, jak se (ne)vyplatí dávat na první dojem.

#1

Přicházím k Národnímu divadlu a svůj „match“ poznávám už z dálky. Kromě toho, že je mnohem menší, mám při příchodu dojem, že tak trošku lhal i o svým věku. A o ne zrovna o rok. Naštěstí je to ale milej kluk, a tak se přesouváme k místu, který vybral (a o kterým jsem předem nevěděla). U vstupu si nabíjíme karty na útratu, protože dole se penězma prej neplatí, zavírá se za náma vstupní mříž a my scházíme po schodech do prostoru, kterej vypadá úplně přesně jako dílna masovýho vraha z Mentalisty. Stěny (pokud se to tak dá vůbec popsat) jsou vymalovaný na červeno, repráky jsou pověšený a omotaný řetězama, místo židlí jsou tu dveře přibitý do zdi, po celým prostoru je divný temno a k tomu všemu hraje klasická hudba. Na otázku „kam si chceš sednout?“ chodím mlčky z jedný místnosti do druhý, snažím se překřičet ten vnitřní hlas, že tady vůbec sedět nechci, a nakonec se vracím k první místnosti, kde souhlasím s tím, že dojde pro pití a v hlavě se uklidňuju, že je to v pohodě, že tohohle bych snad i přeprala, jen ta mříž nahoře už bude horší. Tohle násilný vytržení z mý sociální bubliny bylo nakonec docela poučný, protože takhle odlišný názory jsem dlouho s nikým neměla a po větě „já teda nechápu jak někdo může studovat práva“ jsem v puse spolkla „mně studium kamenů moc zajímavý taky nepřijde“ a po chvíli jsme nakonec našli společný téma (cestování) a nakonec to nebylo vůbec tak dramatický, jak se na první dobrou zdálo. Párkrát jsme se i zasmáli a i když to byl milej kluk, myslím, že jsme vzájemně došli k tomu stejnýmu. #UNMATCH

#2

Po první zkušenosti mi chvíli trvalo, než jsem se odvážila jít podruhý. Výběr místa jsem neponechala náhodě, takže jsem si nechala přislíbit, že to bude kavárna a vybrala čas, kdy venku bylo ještě denní světlo. Naštěstí vybral moc pěknou kavárnu (jen asi třicet metrů od vchodu do domu mýho bývalýho přítele, ale nemůžeš chtít všechno, žejo) a já už po pár větách nevěřila, že jsem potkala někoho, kdo je takhle stejně naladěnej. Nakonec se ukázalo, že existujou i lidi, který právo fascinuje a tak koukaj na všelijaký seriály a filmy (a chudáci věří, že takhle přesně to vypadá). Po tom, co jsem mu zkazila všechny iluze – „…ne, soudci vážně nemaj paruky… ne, ani ty kladívka… já vím, že to tam všude maj, ale fakt nemaj kladívka… ne, v Česku nemáme porotu… ne, není to teď nijak nově“, jsme se naštěstí dostali ke sportu, kde se ukázalo, že nás baví stejný věci. Po 4 hodinách plných smíchu jsem tak odcházela domů s fajn náladou, vděčná, že jsem tomu dala šanci (a že tahle aplikace asi nebude zas tak hrozná) a s vidinou společnýho tréninku, na kterým jsme se domluvili. A jakej ten trénink byl? Nebyl. Dvakrát ho zrušil a pak už neodepsal. Well well, Denčo, tak to asi zas tak fajn nebylo. Aneb jak se do lesa volá…

#3

Přicházím do restaurace, mám zpoždění a nadávám si za to, protože sama vím, jak nesnáším, když jde někdo pozdě. Sedí tam u stolu, s účesem, který na celým světě sluší jen Garethu Baleovi, a pije pivo. Na dotaz jak bylo v práci stručně odpovím, protože nikoho neplánuju zahlcovat podrobnostma o advokacii a pak mě zarazí, kde byl on. „Já pracuju v noci. Dělám do hazardu“. AHA. No, kombinace advokáta a provozovatele hazardních her by byla přinejmenším zajímavá, nicméně to asi ráda přenechám odvážnějším. „Hele a ty když studuješ to právo…“ (oblíbená otázka každýho studenta, po který následuje dotaz jako kdybychom znali každý zákon v Česku) a konverzace se po dvou minutých ubírá kolem tématu rozvodů. Snažím se to odlehčit a tak pokračuju „Aby ses mohl rozvést, musíš se nejdřív oženit“ a směju se. „Já se ženit nebudu. To bych se musel s tou manželkou dělit o všechno, to já radši s někym budu žít jen tak, z lásky.“ No, nevim, kolik lásky je na tom, když se s někým nechcete dělit, ale objevení nedostatků týhle teorie ponechám jeho budoucí slečně. „Můžeš přeci uzavřít předmanželskou smlouvu“. Nebudu vám říkat, kam se tahle konverzace ubírala, nicméně jsem se dozvěděla, že moje názory jsou úplně hloupý, že právně to tak možná je, ale prakticky to vnímám úplně blběTakže jsme odešla domů s tím, že každej, kdo kdy uzavře předmanželskou smlouvu, shoří v pekle, a ještě zaplatila útratu za oba, protože si (údajně) zapomněl hotovost a karty nebrali. Asi vám nemusím říkat, že už jsme se neviděli.

#4

Máte ve svým okolí někoho upovídanýho? Tak si představte, že s ním sedíte někde v podniku. A on mluví. Mluví. A mluví. O sobě. Cokoliv řeknete, tak trumfne. A tak jestli jste někdy měli zranění, tak věřte, že on málem umřel. Jestli rádi jezdíte na snowboardu, tak on se na něm narodil. A jestli rádi posloucháte nějakou hudbu, tak on se zná s tím zpěvákem osobně. A i když je ten rozhovor docela milej, po čase se přistihnu, že už nemám chuť ani něco vyprávět, protože mě po dvou větách vyruší a vypráví to svoje. A tak držím v ruce shishu, piju tu nejlepší passion fruit limonádu a usmívám se nad tím, jak jsme každej jinej a jak je vlastně někdy vzácný ticho.

#5

Odcházím ze školy a běžím rovnou do jedné ze svých oblíbených kaváren. Od rána mi třeští hlava, mám v sobě dvě kafe a redbull a (už zase) mám chuť to zrušit a jet si radši domů lehnout. Už na úvod se tak omlouvám, že mi není dobře a v duchu doufám, že to nebude na dlouho. „Z čeho jsi měla zkoušku?“ „Z obchodního práva.“ „A co studuješ?“ HEH? Naštěstí mi hned v hlavě naskočí, že právnický předměty maj i jiný výšky, a tak s úsměvem odpovídám a koukám do lístku, jako bych nevěděla, který třetí kafe si dneska dám. „Espreso ma..ma.. mačiato.. to je s mlíkem?“ Jo. To je preso s mlíkem. Směju se nad tím, jak je vlastně sympatický, když v dnešní době ještě pořád jsou lidi, který kafe rozlišujou na černý, rozpustný, turka a s mlíkem a nechoděj pracovat do navoněných kaváren, ale nepohrdnou ráno termoskou rozpustnýho kafe. Mně nicméně třeští hlava ještě víc než předtím, a tak po hodině odmítám obsluhu s nabídkou další kávy a při snaze se nějak citlivě omluvit a odejít se domů vyspat, ze sebe nedostanu lepší omluvu než že ještě musím zavolat babičce (což nebyla lež). Sotva to vyslovím mi okamžitě dochází, jak debilní výmluva tohle byla. A tak odjíždím domů a představuju si jak o tomhle asi bude vyprávět kamarádům „…no a kámo pak mi řekla, že musí jít, že ještě musí zavolat babičce.“ 

#6

V kalendáři je zrovna neděle a já po krátkým (neodbytným) natláku našla místo v diáři. Well. Ten „volnej čas“ jsem našla asi 50 metrů od naší crossfitový tělocvičny a asi 20 minut po tréninku, což byl vlastně asi úplně nejdebilnější nápad, protože neexistuje na světě pudr, kterej by v tak krátký době srovnal barvu mojí pleti po tréninku na světlejší než červenou. Smiřuju se s tím a i když mám opět chuť to zrušit, pohání mě vidina jídla, protože po tréninku umírám hlady. Nakonec to ale probíhá překvapivě dobře a já po několika hodinách odcházím domů zase po dlouhý době s úsměvem. Když dostanu zanedlouho pozvání ven, souhlasím. Z druhýho dojmu mám ještě lepší pocit než z toho prvního a v duchu jsem ráda za ten swajp správným směrem, bez kterýho by se to nestalo. A tak je to vůbec první člověk se kterým trávím víc času než to první setkání. I kdyby ta aplikace přivedla do mýho života jednoho člověka, kterej tam má být, tak to stálo za to. Nestálo. Nakonec to bylo přesně naopak. A tak mě můj první dojem klamal několik týdnů až jsem nakonec litovala, že ten unmatch nejde udělat i v reálným životě.

A tak jsem tinder poslala zas pro jednou k šípku.

A jestli se někdo budete chtít podělit o svoje (ne)zdary v komentářích, ráda se nad tou skleničkou vína zasměju na dálku s váma.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *